[Téma]

Tvrdý úder proti Ujgurům

Slzy pouště Taklamakan

17.12.2001

Vstávej, běž si fotit poušť, třese se mnou přítel Tursun Hadži, jeden z řidičů autobusu. V rafinovaném vyjadřování Ujgurů to znamená, že mu právě skončila noční směna a rád by se nyní prospal na mojí posteli. Rezignovaně připouštím, že fotografování pouště v časných ranních hodinách je mojí oblíbenou zábavou, děkuji mu za laskavost a odcházím se usadit vedle jeho kolegy na motor, kde jsem strávil převážnou část noci. Tursun si svléká kožich a v momentě spí.

Poušť Taklamakan je jedním z nejnehostinnějších míst na Zemi. Leží v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v severozápadní Číně a v minulosti bývala nejtěžší překážkou na Hedvábné cestě, která spojovala hlavní město Číny s Evropou. Tvrdým oříškem pro cestovatele bývala ještě dlouho v tomto století. Podle některých teorií její název znamená místo jisté smrti. Nesporné je, že pokrývá přes milion km2 a geograficky je nejvzdálenějším místem od všech světových moří, a tedy i místem s nejvnitrozemštějším klimatem na Zemi. Řeky, které stékají z hor obklopující Taklamakan, se buďto ztrácejí v písku pouště nebo se vlévají do solného jezera Lobnor ve východní části pouště. V nitru Taklamakanu dodnes tu a tam existují nezmapované vesnice, které nijak nekomunikují s obydlenými oblastmi na okraji.

Taklamakan a přilehlé oblasti obývají Ujguři, muslimské etnikum turkického původu, čítající okolo 10 milionů lidí. Ujguři se právem příliš necítí jako součást Číny, raději by Sin-ťiang viděli jako nezávislý stát. To se komunistickému Pekingu přirozeně moc nelíbí, a islámský fundamentalismus a etnický separatismus jsou tak bohatě dostačujícími záminkami k tuhé kontrole. Politické klima oblasti se tak dobře doplňuje s klimatem přírodním výsledkem jsou těžko snesitelné podmínky k životu.

Lůžkový autobus uháněl po silnici z obou stran obklopené písečným dunami. Únor 2000, ráno, teplota asi pět stupňů pod nulou, jasno. Žádná terénní nerovnost, žádná vegetace, žádné parkoviště, žádné protijedoucí auto. Nic než jednobarevný písek rozdělovaný asfaltovou přímkou. O nějakém fotografování nemůže být ani řeči. Transtaklamakanská magistrála je skoro přímka v severojižním směru přes poušť ve tvaru oka, 600 km dlouhá silnice s jedinou odbočkou, která po 80 km končí v poušti. Cestující v autobusu, zhruba napůl Ujguři a Číňané, asi všichni vědí své, kromě řidiče, mechanika a mě není vzhůru nikdo.

Naštěstí mechanik Ablat projevuje zájem o studium angličtiny. A začíná hned tím nejdůležitějším: Jak se řekne: ty čínská svině? Hned na to ho zajímá, jak někoho poslat do pr. a jak poděkovat. Všechna slovíčka dokáže dokonale vyslovit. Ujguři jsou všestranně talentovaný národ, a cizím jazykům se učí dobře. Ovšem kromě čínštiny. Čínština je jejich srdci jako jazyk okupantů naprosto cizí a je udivující, kolik Ujgurů je naprosto neschopno komunikace v čínštině. Dokonce se zdá, že Ujguři jsou na své opovržení čínštinou a Číňany hrdí. Nastupuj, ty čínská svině, popohání později Ablat při jedné zastávce vyjevenou čínskou školačku.

Na obzoru postupně začíná vystupovat silueta Kchun-lunu, pohoří lemujícího jižní okraj Taklamakanu. Poušť je konečně překonána. Později přichází rozcestí, úkaz který je v jižním Sin-ťiangu poměrně řídkým fenoménem. Autobus odbočuje vpravo, na západ. Před námi by měla ležet cesta vedoucí oázami, které mnohý starověký i moderní spisovatel popisuje jako ráj na zemi. Za posledních 50 let se však věci dost změnily. Po několika stech metrů přichází první check-point a do autobusu vstupuje voják, Číňan. Sice se usmívá a mluví perfektně ujgursky, ale na krku má pověšený samopal a provádí kontrolu dokladů. Ukazuju mu svou legitimaci zahraničního studenta neptá se na nic a pokračuje. Celá kontrola zabírá asi 20 minut a končí s negativním výsledkem. Nejsou objeveny ani zbraně, ani drogy ani podvratná literatura a můžeme proto pokračovat dál. Kontroly se však budou ještě několikrát opakovat.

Jižní okraj Taklamakanu je oblastí s tradičně nejvyšším podílem Ujgurů na populaci. Celkově je v Sin-ťiangu hodně přes 50 % Číňanů, avšak zde v těchto místech je Sin-ťiang stále ještě ujgurský Ujgurů je tu přes 80 %. Tato situace se ale mění doslova před očima, Číňanů přichází stále více a více. Důležitým činitelem je vlak nejoblíbenější čínský dopravní prostředek. Vlaky jsou pro Číňany jsou drahé, říkají Ujguři na všech autobusových nádražích. Železniční obchvat kolem Taklamakanu je budován ze severu a vlakem se dá prozatím dostat pouze do Kašgaru. Avšak od doby, kdy byla železnice do Kašgaru dokončena, se podíl Číňanů ve městě rapidně zvýšil.

Slza první: Chotan

Historik Mirza Hajdar ve své kronice Jarkendského chanátu Tarichi Rašidi poprvé nazývá oblast Tarimské pánve jako Jattašahar, volná unie sedmi velkých oáz roztroušených na okraji Taklamakanu. Těchto sedm měst je: Kašghar, Jarkend, Chotan, Aksu, Učturpan, Kuča a Turpan. Mirza Hajdar napsal svou knihu v době, kdy byl východní Turkestán politicky a obchodně důležitým státním útvarem. Od té doby však zažívá Sin-ťiang strmý pád a v dnešní době je jeho jižní část jednou z nejzapadlejších oblastí Číny, která je spravována anachronickými okupačními zákony. Modernizované vnitřní oblasti jakoby se nacházely v jiném státě.

Vjíždíme do Chotanu, je neděle odpoledne. Okamžitě je zjevné, že jsme hodně daleko od Urumči. Chybí výškové budovy, Číňanů je pomálu. Ulice jsou zaplněny muži v težkých kabátech a kožešinových čepicích. Celkově všechno působí uvolněným a poklidným, až unaveným dojmem. Chotan byl kdysi jedním z nejrozvinutějších kulturních středisek na Hedvábné cestě. Oblast byla proslavená svým hedvábím, koberci a nefritem, obyvatelé hovořili indoevropským jazykem. Avšak dnes je distrikt Chotan na prvním místě v provinčním žebříčku chudoby. Napjatá politická nálada v Sin-ťiangu je nejmarkantnější právě v Chotanu. V oblasti žijí téměř výhradně Ujguři, a chotanský distrikt je třetím nejlidnatějším v Sin-ťiangu. Z těchto důvodů se říká, že Chotan je místem, ze kterého bolívá hlava i samotného Ťiang Ce-mina.

V zimě působí Chotan skutečně neutěšeným, až depresivním dojmem. Tržnice a řemeslnická část města se nacházejí mimo centrum, kde asfaltové silnice přecházejí v prašné cesty. V několika čistých krámcích se prodávají látky a oděvy, jinak je celé místo špinavé a zaprášené. I když je pouze okolo 10 stupňů pod nulou, lidé jakoby by byli stiženi jakousi letargií. Vypadají smutně a unaveně. Co se tady stalo? ptám se svého průvodce. Za všechno můžou Číňani, podává standardní vysvětlení můj průvodce, lidi nemají peníze. Kdybychom byli samostatní, byli bychom bohatí.

Chotanský dialekt ujgurštiny je nejobtížněji srozumitelný ze všech. Umíte čínsky? ptám se několika prodejců. Všichni na mě hledí, jako bych spadl z višně. Naším slabým místem je to, že se nechceme učit, říkávají moji učitelé v Urumči. Chotan je zatím natolik ujgurský, že i místní Číňané většinou umějí ujgursky. Nicméně toto se v budoucnosti nejspíš rychle změní. Dá se počítat s tím, že tak jako do Urumči se časem i do jižního Sin-ťiangu začnou stěhovat Číňané ze všech koutů země. Bude jich tolik, že už se nebudou potřebovat učit ujgursky. Naopak Ujguři se budou muset naučit čínsky, aby ve své vlastní zemi přežili. Vetšina z nich si zatím nechává ujít příležitost mít před během dějin trochu náskok.

Chotan byl v minulosti známý svými koberci. Žádám proto svého místního známého, aby mi pomohl zařídit návštěvu ve vesnici, kde se koberce dělají. V malém domku s malými okny sedí v chabém osvětlení u napjaté osnovy dvě dvanáctileté dívky. Útlé prsty jsou rychlejší než tlusté, říká mi jejich otec. Přes zimu, kdy není práce na poli, si takto přivydělávají mnohé rodiny okolo Chotanu. Ovšem výrobky nejsou příliš kvalitní, osnova je řídká a barvivo na nitích snadno vybledne. Tomu odpovídá i zisk. Od překupníků, kteří tyto výrobky po vesnicích skupují, se dá takto za koberec, jehož výroba trvá asi tři týdny, utržit něco kolem 70 juanů, tedy asi 350 korun.

Movitější rodiny si přilepšují výrobou atlasu, barvených hedvábných vláken spřádaných do 6.5 m dlouhých pruhů. Tato turkickými národy velmi oblíbená látka se vyrábí po celé střední Asii. Výroba podomácku je však čím dál řidší, malovýrobci jsou vytlačováni továrnami. Někteří sedláci také investují do spřádacích strojů na atlas, neboť ručně a strojově tkaný se prodává za stejnou cenu, tj. asi 250 juanů za 6.5 m dlouhý a 40 cm široký pruh. Dříve se hedvábné nitě barvily přírodními barvivy, ale toto umění dnes již zcela vymizelo.

Nakonec mě můj průvodce zavádí do továrny na tkaní koberců. Asi 80 tkadlen, mezi nimi zhruba tři muži, sedí u osnov napnutých od stropu, a podle vzorníků tkají. Tkáme koberce z vlny i z hedvábí. Tato továrna byla jednou z mnoha v jižním Sin-ťiangu, ale všechny se postupně zavírají. Do oblasti se dováží levné koberce z Pákistánu a Afghánistánu, s jejich cenou se nemůžeme měřit. Dříve jsme taky vyváželi do zahraničí, ale před dvěma lety se změnilo nařízení. Musíme spolupracovat s podnikem zahraničního obchodu v Urumči. Všechna zahraniční odbytiště jsme ztratili. Potom mi pyšně ukazuje chloubu továrny: mohutný koberec s portrétem Mao Ce-tunga v jásavých barvách.

Slza druhá: Jarkend

Na cestě mezi Chotanem a Jarkendem konečně chápu důvody roztříštěnosti a nesvornosti ujgurského národa. Na silnici mezi těmito dvěma městy se na zhruba 300 kilometrech nacházejí všehovšudy tři vesnice. Jinak nic než šedý písek a holé topoly roubící silnici. Na překonání této vzdálenosti bylo v časech velbloudů a koní třeba značné dávky odhodlání, cestovatel musel mít k tomuto počinu pořádně důležitý důvod. Není tedy divu, že Ujguři se sdružovali pouze v rámci větších měst, která na sobě byla víceméně nezávislá. Do jisté míry tato regionálnost přetrvává dodnes. Ujguři z Chotanu mají jiné charakterové vlastnosti než třeba Ujguři z Ghuldži. Většina Ujgurů se přátelí pouze s lidmi ze svého rodného města, v Saúdské Arábii se při pouti do Mekky Ujguři z Chotanu ubytují v hotelu Chotan, Ujguři z Kašgaru v hotelu Kašgar atd. A na tomto principu se uzavírají i sňatky.

Jarkend leží poněkud stranou hlavního tahu, takže dopravu do centra zajišťují vesměs taxíky. Vjezd do města zdobí obrovský billboard v čínštině propagující kontrolu porodnosti. Uvažuji, komu je vlastně určen, zda přistěhovalým Číňanům, kteří však mohou mít jenom jedno dítě, anebo domácím Ujgurům, kteří jej s největší pravděpodobností nedovedou přečíst.

Jarkend, v moderní ujgurštině Jakan, je dalším z kdysi kvetoucích center kultury a obchodu. Město těžilo především ze své polohy - bylo východiskem pro přechod pohoří Karákóram do dnešního Pákistánu. Celá oáza je nesmírně úrodná, a klima není tak neoříznivé jako například ve vyprahlém Chotanu. Není tedy divu, že Jarkend byl vždy důstojným rivalem Kašgaru co do vyspělosti a důležitosti.

Dnes je Jarkend pravděpodobně nejzachovalejším velkým městem na jižní Hedvábné cestě. Obyvatelstvo je tvořeno asi z 75 % Ujgury, dále zde žijí Uzbekové, Rusové a Tungani. Samozřejmě také Číňané. Město má rozsáhlou starou čtvrť, která vypadá stejně jako na fotografiích ze začátku století. Uličky vydlážděné vepřovicemi se proplétají mezi zdmi domů pomazanými světlou hlínou. Každých 50 metrů člověk narazí na malou mešitu. Všude je čisto. Jarkend je proslaven svým řemeslným uměním - kovotepectvím, zpracováním kůže a výrobou hudebních nástrojů. Obchodní ruch ve starém městě nikdy neustává.

Pozoruhodností Jarkendu je kromě pohřebiště dynastie Sajjidovců a hrobky Amannisy Chan, která sestavila 12 mukamů, skladeb ujgurského hudebního kánonu, především ší´itská mešita. Muslimské národy Sin-ťiangu se kromě Tádžiků všechny hlásí k sunně. Pouze mezi Ujgury existují dvě menší ší´itské komunity, menší ve městě Jopurgha a větší právě v Jarkendu. Ší´a sem pronikla z dnešního Pákistánu po obchodní cestě před neznámo kolika sty lety. Zakladatelé komunity udajně dlouhou dobu požívali statusu cizinců, a teprve v tomto století se jejich potomci přihlásili k místnímu občanství.

Imám mešity Machmud Kara Hadži je asi čtyřicetiletý muž a skutečně se na Ujgura příliš nepodobá. Zve mě k sobě domů. Snažím se zjistit něco bližšího o ší´itské komunitě. Hadži neumí čínsky, já zas neumím arabsky, persky ani urdú, takže je pro něj komunikace se mnou poněkud náročná. I tak mám však pocit, že Hadžimu do řeči příliš není. Nejspíš se mu zdám podezřelý, a tak odcházím.

Je nedělní odpoledne a v městském parku se koná mašrap, menší hudební slavnost. Tři starší hudebníci sedí u altánu u okopaného stolku. Jeden hraje na dap, obdobu tamburíny, další na nejlidovější ujgurský nástroj o dvou strunách dutar a třetí na rawab, také drnkací nástroj o pěti kovových strunách. Předpotopní reprodukční soustava přenáší taneční skladby. Kolem prostranství se tísní lidé a hlouček asi dvaceti mužů a žen se distingovaně a přitom vášnivě oddává tanci. Ujguři jsou národem s velmi dlouhou hudební tradicí a bez hudby, tance a zpěvu by jim bylo asi jako Čechům bez piva. Vypráví se anekdota o tom, jak přijde ujgurský chán za americkým prezidentem. Běduje nad útlakem Číňanů a nad neutěšenými ekonomickými poměry v Sin-ťiangu a žádá o pomoc. Americký prezident však opáčí:Poslyšte, včera večer jsem náhodou sledoval urumčskou televizi. Celou noc byly na programu přenosy různých lidových veselic, koncertů nebo videoklipů s vaší popmusic. Tak se mi zdá, že tak šťastnému národu přece nemůže nic chybět.

Při sledování televize v pokoji mě upoutává, že Jarkend má vlastní televizní kanál, samozřejmě v ujgurštině. Později se dovídám, že vlastní televizní stanice i telekomunikační univerzity mají v Sin-ťiangu vesměs všechna města od 40.000 obyvatel. Je to poměrně prozíravý krok vlády, jak se přiblížit lidem. Propaganda a dezinformace tím dostává o hodně lidštější rozměr. Zasedání výboru strany ve vedlejší ulici tak vstupuje do vyšší dimenze důležitosti, než kdyby se o něm občané pouze dočetli ve vývěsce nebo doslechli v místním rozhlase.

Návštěvu v Jarkendu zakončuji exkurzí do státní továrny na zpracování hedvábných vláken. Nacházím však pouze vylidněný závod se zastavenými stroji. Ředitel je však naštěstí ve své kanceláři: Továrna byla uzavřena před dvěma lety. Ztratili jsme místní trh. Všechny hedvábné výrobky se teď do Sin-ťiangu dovážejí hotové, z Pákistánu a Turecka, ale hlavně z Če-ťiangu a Kuang-tungu. Jako bych to už někde slyšel

Slza třetí: Kašgar

Kašgar býval důležitým bodem na Hedvábné cestě. Její severní a jižní větev se na tomto nejvýchodnějším okraji Taklamakanu spojovaly, aby dále pokračovaly směrem na Ferganskou kotlinu v dnešním Uzbekistánu. Kašgar býval poslední, nebo první, velkou zastávkou před namáhavým přechodem hor.

Obyvatelé Kašgaru jsou ostatními Ujgury opovrhováni pro svou proradnost a lstivost. Tyto zkazky mi později potvrzují Kyrgyzové a Uzbeci, kteří sem jezdí za obchodem. Hranice s Kyrgyzstánem je co by sin-ťiangským kamenem dohodil. Avšak nikdo ze služebních cestujících nemá zájem se zde zdržet déle, než je nutné.

Ubytovávám se v hotelu Chini Bagh, který býval dříve britským konzulátem. Z původní stavby zůstal pouze nízký domek za hotelem. Před ním byla postavena monstrózní stavba, která se v létě naplňuje cestovateli ze všech koutů světa. V únoru však zde bydlí pouze několik Pákistánců, Číňanů, výše zmíněných Kyrgyzů a Uzbeků, můj americký kamarád z Urumči se svými rekreujícími se krajany a jeden Japonec.

V jedné z prostých restaurací jsem majitelem a personálem podroben vzrušeným otázkám o své náboženské identitě. Ani mě nenapadá, že bych se tazatelům snažil vyložit své agnostické názory na život, a prohlašuji se tedy za křesťana. Nicméně i tak není debata příliš plodná. Napřed musím vysvětlovat, že křesťan není to samé co Žid. Když se mi to podaří, následuje otázka, jestli tedy křesťanství spočívá v uctívání ohně a jestli je to druh buddhismu. Celý výjev se začíná dramatizovat. Diplomaticky pronáším pár vět o kráse Kašgaru a odcházím.

Kašgar je pravou turistickou perlou Sin-ťiangu. Město má starobylé centrum s křivolakými uličkami a krásnými zákoutími. Historické památky jsou na místní poměry skutečně početné a velkolepé - mauzoleum Appaka Chodži, vládce Sekty Bílé hory, náboženské frakce, která se za podpory Číny, Chokandu a Buchary odtrhla v 17. století od Jarkendu, hrobky Jusupa Chas Hadžipa a Mahmuda Kašgharího, vynikajících učenců z doby dynastie Karachanovců a žijících okolo přelomu tisiciletí, hrobka Arslan Chana, třetího vládce Karachanovců, a mešita Eid Kah, postavená v 15. století v afghánském stylu.

Není proto divu, že Čína tento svůj klenot opečovává, jak se podle jejích představ sluší a patří. Kašghar nechybí na brožuře žádné větší čínské cestovní kanceláře. Lidovému náměstí vévodí obrovská socha Mao Ce-tunga, prý jedna z největších v celé Číně. Blahovolně pozvednutá paže nejspíš symbolizuje sbohem starým časům a vítání světlých zítřků. Socha je údajně je postavena přesně na místě městské hradby, kterou Čínská lidově osvobozenecká armáda strhla okamžitě po osvobození města na podzim 1949. Části historického centra dělají místo skleněným obchodním domům, hotelům, sídlům korporací a bank, diskotékám a čínským restauracím. Dominantou města je obrovské ruské kolo, které se tyčí blízko nedělního trhu. Prý ho zatím ještě nikdo neviděl v pohybu. A v městském parku se to hemží krásně barevnými bakelitovými sochami, které stejně zdobí parky v Pekingu.

Stavění Kašgaru na piedestal králů památek napomáhá i obnovování starého dopravního systému po Hedvábné stezce. Karákóram Highway, trasa spojující Kašgar a Sust v Pákistánu, je chloubou v trofejích každého cestovatele. V opačném směru se dá do Kašgaru z Urumči dostat vlakem bez problémů a kontrol za 24 hodin. Vliv železnice začíná být na ulicích velmi znát. Ruku v ruce s turisty přijíždějí imigranti. V historickém jádru je Číňanů málo, ale mimo něj je poměr Číňanů a Ujgurů zhruba 1:3. Slyšet jsou nejrozmanitější čínské dialekty. Lidé, kteří jimi hovoří, nevypadají v žádném případě jako turisté, naopak působí velmi zdomácněle. Jak by ne, vláda říká, že všechno v Číně patří lidu. Především tomu čínskému.

Kašgar tak dobře demonstruje to, co se nejspíš stane s celou oblastí Taklamakanu. Dá se předpokládat, že do 20 let budou klidné a malebné oázy přeměněny v jakési skladiště přebytečné populace kombinované s lunaparkem. Kromě toho, aby Ujguři posedávali před památkami a svou hudbou a skopovými špízy dotvářeli obchodovatelný kolorit pro turisty, Čína Ujgury ani v nejmenším nepotřebuje. Potřebuje jejich půdu, ropu a uran, které mají přispět k její hospodářské prosperitě. Ujgury tedy čekají těžké časy.

Text a foto: Ondřej Klimeš
Autor je studentem sinologie na FF UK v Praze a strávil rok studiem ujgurštiny na univerzitě v Urumči.

Vaše reakce na tento článek:

"
Warning: mysql_num_rows(): supplied argument is not a valid MySQL result resource in /www/sites/3/site8083/public_html/dis.php on line 8
...přidejte Vaši reakci...

Další články v tématu: