[Téma]

Tvrdý úder proti Ujgurům

Ujgurský zikr

17.12.2001

Ujíždíme autem po prašné silnici mezi zoranými poli, roubené příkopy a holými topoly. Je krásně jasné počasí, nebe je vysoké a sytě modré, prostě nádherné únorové páteční dopoledne. Z asfaltové silnice začínají odbíhat prašné cesty, lemované staveními z vepřovic pomazanými hlínou a ohrazenými zaprášenými dřevěnými ploty. Převládající barva je šedohnědá, která ostře kontrastuje s modrým nebem. Barvu prachu mají i postavy míjející nás vůz chůzí nebo na dvoukolácích, tzv. harwách, tažených osly nebo mezky. Jsme vystaveni strnulým pohledům, v nichž se v různém poměru mísí zkoumavost a podezřívavost. Brzo se ale ztrácejí v oblacích prachu. Konečně vjíždíme do vesnice Šeghil, asi 50 km severovýchodně od Chotänu.

Vesnice okolo Chotanu jsou nejchudšími oblastmi v celém Sin-ťiangu. Představuje-li průměrný příjem v Sin-ťiangu polovinu celostátního čínského průměru, pak průměrný příjem oblasti kolem Chotanu představuje polovinu této poloviny. Díky plánovanému rodičovství a tragické komunistické hospodářské politice zde lidé mnoho nevlastní - pár stěn z vepřovic pomazaných blátem, zaprášené hadry, dvě až tři děti. Vodovodní systém neexistuje. Elektřina byla zavedena během posledního desetiletí. Telefonní síť už existuje, ale není využívána, protože obyvatelstvo má spíše starosti o přežití než o okolní svět.

Počet Číňanů ve vesnicích bývá okolo pěti - v čistě ujgurských vesnicích jsou vedoucí posty, např. předsedy stranického výboru, náčelníka policie a ředitele školy, pokud nějaká existuje, obsazovány tradičně čínskými politickými pracovníky. Pro cizince byly tyto oblasti zpřístupněny teprve v posledních několika letech. Avšak pouze ve dne, nocleh na vesnici u místních lidí je trestným činem pro obě strany.

Útěchu se Ujguři z chotanské oblasti snaží nacházet v Bohu. Do Chotanu přišel islám o 300 let později než do pouhých 500 km vzdáleného Kašgaru, od té doby jej však chotanští dokázali udržet v nejčistší a nejpřísnější formě v celém Sin-ťiangu. Ve vlastním Chotanu se poměry začínají měnit, avšak na vesnicích zůstává vše při starém. A to zatím i navzdory snaze státu s islámem naložit tak jak se na komunistické zřízení sluší a patří.

Arafat v ujgurské vesnici

Zaparkovali jsme. Je pátek, pro muslimy obdoba křesťanské neděle. Volný den, kdy se koná slavnostní bohoslužba a bazar. Náves je plná lidí, oslů a dvoukoláků, které se mění na stánky. Sedláci nabízejí zemědělské přebytky, které jim zbyly po odprodejích státu za šibeniční ceny. V zimě je nabídka poměrně chudá - mouka, obilniny, rozinky, mandle, granátová jablka, staré oděvy, kusy látek. Vše za tři čtvrtiny ceny než v Chotanu.

Jak se blíží poledne, zástupy mužů se začínají stahovat k vesnické mešitě. Je největší v celém kraji, protože na přilehlém hřbitově je pohřben Imam Džappar, místní světec, který žil asi před 150 lety. Mešita je poutním místem, které znají muslimové v celém Sin-ťiangu. Prostá stavba z vepřovic a hlíny může pojmout přes tisíc lidí - vlastní budova je od brány vzdálena dobrých 100 metrů. Stejnou proporci má prostranství na šířku. Už brána působí majestátním dojmem - je to průchozí stavba zelené, červené a žluté barvy, z jejíž prvního patra ční minaret. Z ampliónu se bohužel neozývá svolávání muezzina - veškeré reprodukované hlasové náboženské projevy jsou v kraji Chotan zakázány.

Můj společník Jusuf, občan Spojených arabských emirátů, vstupuje dovnitř, aby se zúčastnil motlitby. Já zůstávám venku a fotografuji krajinu. Po několika minutách ke mně přišel člověk, který se představuje jako zaměstnanec policejní stanice a ptá se, proč jsme sem přijeli. Naštěstí na sobě nemá uniformu, a tak předstírám, že mu vůbec nerozumím. Pracovník naštěstí nemá moc velkou trpělivost. Po chvíli rezignuje a odchází.

Po skončení motlitby je však náhle zle. Neodhadli jsme, jakou reakci vyvolá zjevení Jusufa v arabském národním kroji a Evropana s kamerou a fotoaparáty na zapadlé ujgurské vesnici. Kolem mého společníka se okamžitě začíná srocovat dav, který ho považuje za svatého muže a požaduje od něj požehnání. Zaznívají otázky, jestli náhodou není Jásir Arafat Křehká tělesná konstituce mého přítele mi začíná dělat starosti, prodírám se k němu. Oznamuje mi, že při motlitbě ho lidé tak dlouho pouštěli zakleknout o řadu dopředu, až se octl před imámem. Ten sestoupil, a požádal ho, jestli by nemohl převzít kázání. Můj přítel taktně zamlčel svou ší´itskou identitu a hrdinně se ujal obřadu. Ten dokončil se zdarem, avšak při vycházení z mešity začal být tísněn davem.

Poprvé v životě jsem zažil pocit strachu, že budu ušlapán. Byli jsme obklopeni zhruba desetimetrovým hroznem lidí, který se s námi pohyboval, kamkoliv jsme se vrtli. Obešli jsme celé prostranství před mešitou i přilehlý hřbitov. Po půlhodině se nakonec naštěstí objevil člověk, který měl ve vsi jakés takés slovo, a kupodivu se zdálo, že se nás nechystá někam předvést. Část lidí se rozešla, část začala zachovávat intimní zónu, ovšem podle místních měřítek.

Hum, hum, hum

V přístěnku blízko ohrazeného hrobu Imáma Džappara a šesti dalších svatých mužů začali na černém koberci usedat v kruhu starší muži a tiše se modlili. Schylovalo se k zikru.

Zikr je obřad prováděný vyznavači súfijských škol, vyznavači islámské mystiky a neortodoxního pojetí víry. Súfijové, neboli derviši, se obyčejně sdružují do řádu, tarikat, který se hlásí k myšlenkovému odkazu některého islámského myslitele. Ve střední Asii, a tedy i v Sin-ťiangu, je rozšířen řád jasawíja, pojmenovaný podle velmi populárního turkestánského světce a básníka Ahmeda Jasawí, který žil ve 12. století a je pohřben v dnešním Uzbekistánu.

Při zikru jeho účastníci pomocí modifikace dýchacího rytmu upadají do změněného stavu vnímání, ve kterém podle svých slov splývají s Bohem. Způsoby navození tohoto stavu se liší podle jednotlivých řádů, prakticky se ale vždy jedná o sborové rytmické opakování vět, někdy v rytmu bubnu za doprovodu flétny, prokládané recitací básní a tancem. Důraz v artikulaci určených slabik navozuje změněný stav vnímání, jakýsi trans.

Kruh sedících mužů čítá asi 15 lidí, když se začínají dostavovat starci s čepicemi ovázanými bílými šerpami, vážené osobnosti náboženského života vesnice. Kolem kruhu se tísní asi 30 pozorovatelů. V hloučku jsou výhradně muži, pouze jedna žena, věkový průměr je poměrně vysoký.

Tiché motlitby v arabštině postupně nabývají na hlasitosti. Jeden z mužů začíná předříkávat báseň ve staré ujgurštině, ostatní po něm opakují. Po deseti minutách předříkávač přechází v sekaný monolog, kruh v pauzách zvolává hum... Rytmus se stává složitějším a tempo vzrůstá. Diváci se přidávají a celý shluk lidí sborově čím dál rychleji opakuje hum, hum, hum.....

Najednou je gradující scéna přerušena táhlým výkřikem předříkávače. Lidé v mžiku přestávají a zklidňují se. Povstává další muž z kruhu a zpěvavou intonací začíná vysokým hlasem recitovat básně Ahmeda Jasawí ve staré ujgurštině. Jsou to texty o litování svých hříchů a o odevzdanosti Bohu. Vstává další muž a po chvíli opakování úryvků básně propuká v pláč. Ostatní v kruhu i většina diváků začínají také plakat, bědovat a lomit rukama.

Tuto scénu opět přerušuje hlavní předříkávač a opakuje se první část obřadu. Ve chvíli, kdy kadence výkřiků hum, hum nabývá skutečně povznášející dimenze, muži z kruhu povstávají z koberce, začínají korzovat a pouštějí se do jakýchsi pohybů hraničících mezi tancem a zmítáním v rytmu. Deklamace dále nabývá na rychlosti. Houpavé pohyby začínají vykonávat i diváci. Za neustále narůstajícího tempa se muži mění v jakési klubko. Někteří rozhazují rukama, někteří se otáčejí dokola.

A opět táhlý výkřik předříkávače. Deset minut trvající pohyb v kruhu za rytmických výdechů udělalo s některými muži své. Někteří na pokyn nereagují a dále se oddávají tanci. Jeden z mužů se ocitá na zemi, kde se jeho těla chápou ostatní a uklidňují ho. Trvá hodnou chvíli, než se opět vytvoří původní kruh ukázněných starších mužů. Recitace pasáží z Koránu zikr uzavírá.

Vymírání

Značná část islámské obce opovrhuje súfiji jako tmáři a kacíři. Zikr některých řádů skutečně zahrnuje v extatické fázi chůzi po žhavém uhlí nebo zraňování vlastního těla, obřady související s pozůstatky neislámského náboženského myšlení muslimů. Tato schémata jsou však přítomna v každém náboženství. Súfijové sami své obřady vnímají jako prostředek k naprostému splynutí s Boží podstatou, což se jim dá jen těžko vyvrátit. Je také pravda, že súfijská ideologie, jako každá opoziční ideologie, dala islámu nejeden impuls k vývoji.

Zikr naštěstí eliminoval většinu lidí tísnících se kolem nás. Chvatně se tedy dáváme na cestu k autu, nemáme v úmyslu se na této poněkud horké půdě zdržovat zbytečně dlouho. U brány do mešity stojí policejní vůz a jeho osádka nás bedlivě pozoruje. Snažíme se policisty ignorovat a nenápadně kráčíme k autu. Úspěšně. Veřejná bezpečnost nás nechává na pokoji. Cestou se nemůžeme ubránit obavám, že jsme pokorně recitujícím stařečkům v kruhu svou přítomností příliš nepomohli. Kdo ví, za jak dlouho budou takové zbytky feudálního náboženství, jakou je páteční zikr, státem omezeny či úplně zakázány, nebo kdy kvůli nedostatku mladé krve vymizí přirozenou cestou.

Text a foto: Ondřej Klimeš
Autor je studentem sinologie na FF UK v Praze a strávil rok studiem ujgurštiny na univerzitě v Urumči.

Vaše reakce na tento článek:

"
Warning: mysql_num_rows(): supplied argument is not a valid MySQL result resource in /www/sites/3/site8083/public_html/dis.php on line 8
...přidejte Vaši reakci...

Další články v tématu: