[Téma]

Tvrdý úder proti Ujgurům

Ujguři ve 20. století

24.01.2002

Dnešní Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang je v posledních letech a měsících stále nekompromisněji včleňována do administrativy čínského státu. Velmi neslavně tak končí období trvající přibližně 100 let, kdy se za vzrůstajících expanzivních snah Číny ustavila identita moderního ujgurského národa.

Konec císařství a nástup militaristů

V lednu 1878 mandžuská armáda po 13 let trvajícím proticísařském povstání téměř celého východního Turkestánu dobyla poslední vzdorující enklávu při jižním okraji Taklamakanu. Čína tak získala jakousi nárazníkovou zónu, která ji chránila před expanzí Ruska a Velké Británie i před podvratným vlivem muslimské střední Asie. Za oběť této trestné kampani údajně padlo několik set tisíc lidí. Zajímavý je způsob, jakým mandžuská dynastie naložila se znovuporobeným územím. Po několika letech okupačního režimu a stabilizačních a přesidlovacích opatřeních byl východní Turkestán v roce 1884 vyhlášen čínskou provincií, nijak odlišnou od vnitřních oblastí, a pojmenován názvem Sin-ťiang (v překladu Nové pohraničí). Vojenský režim byl zmírněn, pravomoci místní aristokracie byla omezeny a s Ujgury a jinými domácími národy v oblasti bylo nakládáno jako s plnoprávnými občany čínské říše.

Uvedeným poměrně humánním způsobem Sin-ťiang fungoval pouze několik málo let po svém vzniku. S úpadkem císařství v Číně se posiloval vliv guvernéra v Urumči a zároveň klesal vliv Pekingu na jeho Nové pohraničí. Čínská revoluce roku 1911, která ve vnitřních provinciích dala vypuknout občanské válce a chaosu, přinesla Sin-ťiangu faktickou nezávislost na Číně. Ovšem pouze v duchu rčení od čerta k ďáblu. Vláda samozřejmě zůstala v rukou místních čínských úředníků a armády a pro domácí obyvatelstvo se mnoho nezměnilo.

V roce 1914 se guvernérem Sin-ťiangu nominálně podřízeného Pekingu stal bývalý nižší úředník císařské vlády Jang Zeng-sin. Projevil se jako velmi zdatný politik. Údaje o počtu popravených a zmizelých občanů v tomto období nejsou známy, nicméně Jang udržel poměry v poměrně stabilních mezích a nedal vypuknout občanské válce ani větším povstáním. Po roce 1924, kdy byl vládou Čínské republiky uznán SSSR a následně byly otevřeny sovětské konzuláty v Urumči a Kašgaru, dokázal Jang navíc zabránit výraznějšímu sovětskému vlivu v provincii.

V blízkém zahraničí v této době došlo k události, která je pravděpodobně nejdůležitější v dějinách Sin-ťiangu 20. století. Roku 1924 se v sovětském Taškentu konala konference zemí střední Asie, nyní komunistických svazových republik. Ujgur Abdulla Rozibakijev z Uzbekistánu předložil následně přijatý návrh, aby se pro obyvatele vzájemné nezávislých oáz východního Turkestánu, kteří doposud sami sebe identifikovali jen jako např. Kašgařan, Chotaňan nebo Turfaňan, potažmo Turek, či pouze jako Muslim, a kteří neměli žádný pocit jakékoliv etnické sounáležitosti v rámci východního Turkestánu, začalo používat etnonymum Ujgur a začalo se o nich na základě celkové blízké příbuznosti uvažovat jako o jednom národě. Moderní ujgurský národ tedy vznikl v zahraničí a na papíře. K Ujgurům samotným se širší povědomí o tom, že jsou Ujguři, dostalo až po roce 1935. Ujguři celý myšlenkový koncept velmi rychle přijali, protože se rázem stali nejpočetnějším národem Sin-ťiangu. Dnes už Ujguři nepochybují o tom, že jsou a odjakživa byli Ujguři, potomci kočovníků, kteří z mongolské stepi odnepaměti ohrožovali čínské impérium, a zároveň potomci původního indoevropského obyvatelstva Tarimské pánve žijícího stovky let před naším letopočtem.

Vřava ve 30. letech a sovětský vliv

Jang Ceng-sin byl v roce 1928 jako čestný host zastřelen na banketu a ze zápasu o guvernérský post vyšel vítězně dosavadní ministr vnitra Ťin Šu-žen. Chyběla mu však politická zdatnost jeho předchůdce. Za jeho vlády represivní opatření a korupce neúnosně vzrostly, zároveň se zvýšila nespokojenost obyvatelstva a vliv SSSR.

Ťin po svém nástupu do úřadu výrazným způsobem zredukoval svéprávnost Komulského chanátu, autonomního městského státečku ve východním Sin-ťiangu blízko hranic s Čínou. V roce 1931 došlo v Komulu k aféře mezi čínským výběrčím daní a ujgurskou dívkou. To bylo bezprostředním důvodem k povstání. Revoltující obyvatelstvo v čelem s Chodžinijazem Hadžim se navíc obrátilo se žádostí o podporu do provincie Kan-su, kde v té době ležel se svými oddíly chuejský militarista Ma Čung-jing. Ten se chopil příležitosti k uskutečnění svých dobyvatelských ambicí a okamžitě se přemístil do Sin-ťiangu, kde se s vervou zapojil do bojů proti oddílům Ťin Šu-žena. Komul a zanedlouho i celý jižní Sin-ťiang se ocitl v plamenech. Čínské obyvatelstvo bylo buď přinuceno konvertovat na islám, nebo zmasakrováno. Spojené chuejsko-turkické jednotky několikrát stanuly před branami Urumči.

Ťin Šu-žen byl při tzv. puči 12. dubna v roce 1933 sesazen a na trůn neomezeného vládce provincie usedl Šeng Š´- cchaj, nižší důstojník čínské armády. Pro posílení své pozice se obrátil k SSSR. Výsledkem bylo kromě začlenění přátelského postoje provinční vlády k SSSR do jejího programového prohlášení i obdržení vojenské a finanční pomoci ve výši 500 000 zlatých rublů.

Tato výpomoc SSSR se okamžitě odrazila na bitevním poli. V lednu 1934 několik tisíc mužů Rudé armády překročilo v tajnosti hranice a za podpory lehkých tanků, bombardérů a plynových útoků obrátilo oblehatele Urumči na útěk. Zbytky jejich oddílů prchly na jih, kde vytvořily základnu v Kašgaru.

Muslimská aliance mezitím začala dostávat trhliny. Už v průběhu roku 1933 došlo ke kompromisním jednáním mezi provinční vládou a Chodžinijazem Hadžim. Avšak nacionalistické křídlo, v jehož čele stál náboženský činitel Sabit Damolla a vůdce chotanského odporu Memet Emin, tuto dohodu odmítlo a na podzim roku 1933 vyhlásilo v Kašgaru islamofilní a turkofilní Nezávislou východoturkestánskou islámskou republiku. Tento státní útvar byl však pouze málo zdařilým pokusem o naplnění snah o nezávislost Sin-ťiangu. Zanikl zhruba po třech měsících své existence a jeho vedoucí představitelé prchli do zahraničí. Stejně tak učinil i Ma Čung-jing, který odešel do Moskvy. Zbytky jeho chuejské armády ještě několik let terorizovaly jižní Sin-ťiang od Kargliku po Čaklik, ale i ty byly nakonec poraženy.

V celé provincii zavedl Šeng Š´-cchaj postupně autokratický režim podporovaný Sovětským svazem. Vliv SSSR byl v této době nesmírný. Sin-ťiang patřil do jurisdikce Čínské republiky pouze nominálně, fakticky se spíše jednalo o jakýsi poloprotektorát, polokolonii Sovětského svazu. Na všech důležitých administrativních i vojenských postech v provincii působili sovětští poradci. Špiónská síť byla nesmírně výkonná. Ze Sin-ťiangu úplně zmizel politický i obchodní vliv Velké Británie a Číny.

Na druhou stranu však působení SSSR přineslo do Sin-ťiangu značnou modernizaci. Zavedly se výdobytky civilizace, jako např. rádio, denní tisk, humanitní a technický systém vzdělání, letecká doprava. Mnoha Ujgurům se dostalo příležitosti studovat v SSSR, zejména v Taškentu. V Taškentu byly také zpočátku tištěny učebnice a překlady ruské krásné literatury v ujgurštině. V této době Ujguři získali určitý respekt k ruské kultuře, který se projevuje i v současnosti.

Zdá se však, že Sovětský svaz nehodlal fakticky připojit Sin-ťiang ke svému území a nechával si jej spíš jako eso v rukávu pro případný střet s Japonskem. Také rozsah ideologických prací na obyvatelích Sin-ťiangu byl poměrně malý, což plynulo jednak z toho, že celá kampaň SSSR byla pod vedením Ministerstva zahraničí a ne pod vedením Kominterny, jednak z celkově váhavého přijímání komunistických ideálů Ujgury a dalšími muslimskými etniky. SSSR v té době soustředil své politické úsilí spíše na bolševizaci Mongolska.

Politické i bezpečnostní klima v provincii se však zostřovalo. Šengova tajná policie a sovětští špióni se činili a nespokojenost obyvatelstva narůstala. K další důležité události došlo v roce 1941 poté, co byl Sovětský svaz napaden Německem. Šeng Š´-cchaj udělal chybný ve své politické hře - zrušil spojenectví se SSSR a začal koketovat s centrální kuomintangskou vládou. Následovalo vyhnání všech sovětských poradců z provincie a perzekuce všech podezřelých ze sympatizování s komunismem. Během tří let bylo Šengem údajně uvězněno 80.000 lidí, mezi nimi i jeho vlastní snacha.

Sovětský svaz však postupně zkonsolidoval své síly a začal nad Německem nabývat vrch. Šeng Š´-cchaj si uvědomil svou chybu a snažil se obnovit svazky se SSSR. Vstoupil do KS SSSR a na návštěvě Moskvy Stalinovi osobně nabídl začlenění Sin-ťiangu do Sovětského svazu. Stalin mu však odpověděl mlčením. Stejně tak měl v tomto momentu Šenga plné zuby i Čankajšek. Aby se vyhnul krveprolití, nabídl Šengovi speciálně pro něj vytvořený, skvěle placený post ministra bez portfeje při ústřední vládě. Šeng Š´-cchaj přijal a ukončil svou jedenáctiletou vládu nad Sin-ťiangem. Na guvernérský post byl Čankajškem jmenován umírněný Čang Č´-čung.

Východoturkestánská republika

Nálada obyvatelstva vůči vládě byla však značně nevraživá. Od počátku 40. let proběhla četná povstání Kazachů na Altaji, následovaná rozsáhlejšími nepokoji v celém severním Sin-ťiangu. Osvobozenecké hnutí vyvrcholilo v Ghuldže, kde byla 12. listopadu 1944 vyhlášena Východoturkestánská republika. Revoluční armáda postupovala dále k východu a dokázala pod svou kontrolu dostat oblasti Ili, Tarbagataj a Altaj, které tvoří převážnou část severního Sin-ťiangu. Podle těchto tří osvobozených oblastí bývá celá událost někdy označována jako Revoluce tří oblastí.

Založení Východoturkestánské republiky bylo jediným seriózním pokusem o vytvoření moderně fungujícího nezávislého státu na území Sin-ťiangu ve 20. století. V její státní správě byli zastoupeni představitelé všech místních národností. Prvním předsedou vlády byl Uzbek Ali Chan Tora, vicepremiéry sin-ťiangský Rus Bolinov a Ujgur Ašim Baj Chodža. Ve svém programu se vláda dokázala vystříhat příklonu k islamismu, panturkismu i nacionalismu. Oficiálně bylo dokonce dohlíženo na to, aby se Číňané nestávali obětmi pogromů a rabování. Dalších výrazných úspěchů dosáhlo vedení Východoturkestánské republiky na poli ekonomickém. Díky živému obchodnímu styku se sovětskou Střední Asií byla hospodářská situace ve Východoturkestánské republice o podstatně lepší, než ve zbytku provincie a v celé Číně. Ceny potravin v Ghuldže byly až 5x nižší než v Urumči.

Představitelé Východoturkestánské republiky (VTR) uzavřeli na konci roku 1945 s provinční vládou vojenské příměří. Demarkační čára mezi VTR a zbytkem Sin-ťiangu ležela pouhých 160 km od Urumči na řece Manas. Následovalo podepsání smlouvy o vytvoření jakési vlády celoprovinčního usmíření tvořené zástupci předešlé provinční vlády, delegáty Kuomintangu a delegáty VTR. Avšak ve skutečnosti Východoturkestánská republika do jurisdikce této vlády nespadala a řeka Manas prakticky zůstala státní hranicí. Působení vlády usmíření se tak neslo spíše v duchu snahy každé z obou stran prosadit si své vlastní požadavky a představy o správě provincie. Usmíření bylo vystřídáno prohloubením vzájemného antagonismu obyvatelstva provincie a politiků centrální vlády. Čang Č´-čung navíc z pověření Kuomintangu komplikoval jednání vojenskou podporou protisovětských kazašských bojůvek vedených Osmanem Baturem, které na Altaji bojovaly proti oddílům Východoturkestánské republiky.

Předmětem diskusí zůstává otázka, nakolik byla Východoturkestánská republika pouze loutkovým státem řízeným SSSR. Nesporné je, že její armáda byla vyzbrojena sovětskými zbraněmi. Bez obchodování se Sovětským svazem a konzultací sovětských poradců by byla poměrně zdárná existence Východoturkestánské republiky jen těžko myslitelná. Dalším zajímavým faktem je, že v počátečním období existence VTR také zastávali důležité posty v její administrativě náboženští činitelé, jako například taškentský imám Ali Chan Tora, jehož rodina emigrovala do Sin-ťiangu po obsazení Střední Asie Sověty. Vliv těchto náboženských osobností však postupně slábl a důležité posty obsazovali politikové vzdělaní v SSSR a otevření sovětskému vlivu - Achmatdžan Kasimi, Abdukerim Abbasov, Sajpidin Azizi a další. Na druhé straně se sovětské jednotky pravděpodobně neúčastnily bojových operací v osvobozujících se oblastech, nikdy nebyla založena KS VTR a rovněž v prohlášeních vlády ani projevech politiků není o sovětizaci nebo komunismu ani slovo. Lze se tedy domnívat, že SSSR pokračoval ve své strategii ze 30. let. Snažil se dosáhnout v Sin-ťiangu co největšího vlivu, aniž by měl hotový bezprostřední plán, co si s tímto vlivem počne.

Schopný Čang Č-čung byl počátkem roku 1947 odvolán a na jeho místo byl v březnu Čankajškem dosazen Ujgur Mas´ud Sabiri, dlouholetý zasloužilý člen Kuomintangu. Avšak tento krok nesplnil svůj cíl, tedy ukonejšení muslimského obyvatelstva provincie. Šedesátiletý Mas´ud Sabiri, ač Ujgur, byl po dlouhá léta součástí čínské administrativy v Nanjingu a jeho osoba nebyla proto vážena Ujgury ani jinými národnostmi. V průběhu roku 1947 docházelo dále k občasným nepříjemnostem a srážkách mezi Ujgury a čínskou armádou v Urumči i na jiných místech provincie. V létě 1947 se rozpadla provinční vláda usmíření, zástupci Východoturkestánské republiky se odebrali zpět do Ghuldži a vyjednávání s urumčskou vládou již nebyla obnovena.

V souvislosti s akcelerující občanskou válkou v centrálních oblastech Číny se zhoršilo postavení provinční kuomintangské vlády v Sin-ťiangu. Sabiriho administrativa a nadále i Čang Č´-čung z pozice svého vrchního vojenského velitele severozápadní Číny se snažili upevnit pozici Kuomintangu kompromisními opatřeními, avšak vstup komunistických vojsk do Sin-ťiangu se jim nepodařilo odvrátit.

Příchod komunismu

Část obyvatelstva Sin-ťiangu si od příchodu komunistů slibovala konečnou nápravu poměrů ve společnosti zdecimované dlouholetým terorem. Komunisté v čele s Mao Ce-tungem se navíc už ve 30. letech, kdy jejich převzetí moci nad Čínou bylo pouhou spekulací, zavázali k udělení autonomie menšinovým národnostem. Velká část společnosti však pociťovala velké antipatie k čemukoli čínskému, natožpak čínsko-komunistickému. Vstupu Čínské lidově osvobozenecké armády pod vedením generála Wang En-maa do Sin-ťiangu se vojensky bránily oddíly antikomunistických nacionalistů, např. oddíly Osmana Batura, Jolwase nebo Džanimchana.

Přední činitelé Východoturkestánské republiky Achmatdžan Kasimi, Abdukerim Abbasov, Ishak Beg, Delilchan Sugurbajov a Luo Ťi byli po osvobození provincie čínskou armádou pozváni do Pekingu k jednáním s Mao Ce-tungem. Avšak cestou přes Sovětský svaz se letadlo s nimi 27. srpna 1949 nad jezerem Bajkal za záhadných okolností zřítilo a celá delegace zahynula. Tato nehoda nebyla nikdy uspokojivě objasněna. V ruském tisku se v 90. letech objevily výpovědi očitých svědků, podle nichž byla tato pětice politiků doživotně vězněna v Moskvě až do počátku 70. let. Podle jiných spekulací byli všichni zatčeni po příletu do Pekingu a uvězněni, přičemž Achmatdžan Kasimi zemřel v roce 1962. Mezi Ujgury panuje přesvědčení, že Moskva se po převzetí moci v Číně komunisty vzdala Sin-ťiangu výměnou za přenechání vlivu v Mongolsku, a letadlo s delegací Východoturkestánské republiky po dohodě s Pekingem sestřelila. Po atentátu se vyjednavačem VTR stal komunisticky orientovaný ministr školství Sajpidin Azizi, který při jednáních s Mao Ce-tungem podepsal dohodu o začlenění VTR do jurisdikce ČLR.

Po vyhlášení Čínské lidové republiky v Pekingu komunisté na své někdejší demokratické smýšlení samozřejmě velmi rychle zapomněli. Požadavky autonomie Sin-ťiangu byly zamítnuty. Sin-ťiang měl zpočátku status provincie, v roce 1955 byla vytvořena Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang. Faktická moc přešla do rukou předsedy provinčního výboru strany, jímž se stal Wang En-mao. Loutkovým vedoucím představitelem se jako předseda provincie stal Sajpedin Azizi. Velitelé a členové protikomunistických bojůvek, stejně jako četní političtí, kulturní a náboženští činitelé, byli postupně pochytáni a popraveni, nebo uprchli do exilu. Samozřejmě docházelo k vyvlastňování půdy a majetku. Objektivní údaje o počtu bezprostředních obětí příchodu komunismu do Sin-ťiangu nejsou známy, pravděpodobně se však jedná o několik set tisíc obětí.

Na počátku 50. let docházelo k občasným menším nepokojům, které čas od času vznikají v Sin-ťiangu dodnes. Pravděpodobně se však většinou jedná o menší akce, o kterých je navíc téměř nemožné získat objektivní informace. Velké pozornosti světových médií se dostalo zejména srážkám během 90. let. Dne 5. dubna 1990 bylo v městysu Akto 20 km jižně od Kašgaru separatisty přepadeno a vyloupeno několik skladišť zbraní a několikadenní nepokoje musely být údajně potlačeny za pomoci letadel a tanků. Zatčení imáma Abdula Kajuma v Chotanu bylo 7. června 1995 impulsem k protestnímu pochodu, který musel být rozehnán ostrou střelbou. Dne 4. února 1997 bylo opět zatčení několika mladíků v Ghuldže důvodem k výbuchu několikadenního násilí, při jehož potlačení zahynulo okolo stovky lidí. Celkově se však komunistickému Pekingu poměrně dobře daří udržovat v Sin-ťiangu klid zbraní, samozřejmě za cenu rozsáhlého porušování lidských práv.

Vzrůst počtu čínského obyvatelstva

Okamžitě po vyhlášení ČLR začal Peking s podporou migrace Chanů do liduprázdné provincie, které pokračuje dodnes. Tato strategie zvaná přidávání písku do betonu má dvojí cíl. Jednak má zvýšením podílu majoritní národnosti ČLR více připoutat a začlenit Sin-ťiang do monolitního a unifikovaného čínského státu. Zároveň má učinit z Ujgurů, Kazachů, Kyrgyzů a dalších autochtonních národností učinit nepatrné menšiny v jejich vlastní zemi. Nutno říci, že úsilí Pekingu je korunováno úspěchem. V roce 1945 bylo v provincii pouze 5,54 % Chanů (222 401 osob) ze 4,01 milionu obyvatel provincie. Od té doby jejich počet s výjimkou počátku 80. let neustále stoupá a v 90. letech podle oficiálních vládních statistik už jejich podíl přesáhl magickou hranici 50 % (přes 8 mil. osob) ze 16 milionů obyvatel Sin-ťiangu. Největší koncentrace Chanů je samozřejmě v Urumči (možná až 75 % ze dvou milionů obyvatel), dále ve východních částech provincie tradičně hraničících s čínskou říší jako Komul, Turpan a Pičan, v ropných a uhelných oblastech severního Sin-ťiangu a po trase železnice Urumči - Kašgar.

Zvláštní složkou obyvatelstva Sin-ťiangu jsou členové tzv. Stavebních a výrobních jednotek, čínsky zkráceně zvaných Bingtuan. Bingtuany jsou v rámci Číny sin-ťiangským specifikem. Existují od založení ČLR a původně to byly jakési pomocné vojenské oddíly, které pomáhaly pacifikovat nově získané území, případně měly asistovat armádě při potlačování možných nepokojů. Nepodléhají pravomoci provinční vlády, jsou podřízeny přímo Pekingu. Jejich členové jsou dislokováni i se svými rodinami ve zvláštních táborech stranou od ostatních lidských sídel. V současné době však pravděpodobně jejich vojenská funkce slábne, místo toho začínají tvořit důležitý element v ekonomice oblasti. Tvoří samostatné hospodářské jednotky nezávislé na okolním světě. Disponují četnými privilegii, například zvýhodněnými sazbami při obchodu se zemědělskými a jinými produkty nebo mohou přímo uzavírat vývozní kontrakty se zahraničními firmami. V současné době je počet obyvatel bingtuanů oficiálně stanoven na 2,5 milionu lidí, z toho 11,8 % národnostních menšin.

V oficiálních údajích o počtu obyvatel Sin-ťiangu není zahrnuta složka tzv. pohyblivého obyvatelstva. Tvoří ji z největší části sezónní dělníci a dlouhodobě rezidentní obchodníci, kteří mají trvalé bydliště ve vnitřní Číně. Jejich celkový počet se dá jen velmi těžko odhadnout. Dále existují logicky opodstatněné domněnky, že stát záměrně podhodnocuje údaje o počtu národnostních menšin, aby co nejvíce bagatelizoval jejich existenci. Ujguři sami hovoří o tom, že jich v Sin-ťiangu žije až 15 milionů.

Kulturní degradace Ujgurů

Navyšování počtu Číňanů s sebou přináší četné problémy pro nyní menšinové národnosti. Import levné čínské pracovní síly do oblasti má za následek ztížené možnosti pro místní manuální dělníky. Často například dochází k paradoxním situacím, kdy jsou mešity stavěny nevěřícími Chany. Každý rok jsou též na sezónní sklizňové práce zvány desetitisíce čínských dělníků z vnitřních provincií, jejichž část se už nevrací zpět do Číny a usazuje se v Sin-ťiangu natrvalo.

Situace na trhu práce na úřadech, v administrativě, ve školství a podobných, intelektuální kvalifikaci vyžadujících, povoláních je pro Ujgury podobně nepříznivá. Čínská ústava stanoví, že v autonomních oblastech musí probíhat dvojjazyčný úřední styk. Teoreticky by tedy všichni pracovníci ve státních orgánech měli bez ohledu na svou etnickou příslušnost ovládat jak čínštinu, tak i ujgurštinu. Skutečnost je však jiná. Chanové, kteří naprosto převládají v administrativě, téměř nikdy nejsou schopni ani nejjednodušší konverzace v ujgurštině. Pro obyvatelstvo neovládající čínštinu to v praxi znamená, že není schopno se s úřady domluvit.

Jazyková problematika se zajímavým způsobem promítá i do situace ve školství. Národnostní menšiny mají ze zákona právo na vzdělání ve svém mateřském jazyce. Stát ovšem obratně toto privilegium mění ve svůj nástroj a danajský dar národnostním menšinám. Vláda samozřejmě financuje především čínské školy, takže úroveň výuky i materiální podmínky v ujgurských školách jsou vesměs tristní. Čínská a ujgurská škola se od sebe poznají na první pohled zvenčí. Jak se sluší a patří na okupované území, velkou část učebního plánu na ujgurských školách zaplňují hodiny politické výchovy, která se na čínských školách učí v poslední době víceméně symbolicky. Čas, který je na čínských školách věnován výuce angličtiny a výpočetní techniky, tráví žáci ujgurských škol studiem čínštiny, a je na jejich rodičích nebo nich samých, aby se důležité předměty doplňovali formou večerních kurzů placených z vlastní kapsy, což samozřejmě velká část ujgurských rodin finančně nezvládá. I tak je však vzdělanost absolventů čínského a ujgurského školství diametrálně odlišná.

Nutno poznamenat, že Ujguři nevědomky velmi dobře spolupracují s vládou na vytváření své kulturní izolace, či spíše nejgeniálnějším článkem v tomto řetězci je způsob, jakým komunistický stát využívá vlasteneckého cítění Ujgurů ve svůj prospěch. Vláda si totiž velice dobře uvědomuje, že většina Ujgurů dá přednost tomu, aby jejich děti studovaly ve špatné škole v mateřském jazyce, nežli v dobré škole v jazyce okupantů. Procento Ujgurů, kteří absolvovali čínské školství, je skutečně velmi nízké, i když se zvolna zvyšuje. Touto vrstvou národa však opovrhují ostatní Ujgurové, kteří v ní vidí počínštěné odpadlíky a zrádce rasy. Tento postoj obsahuje i značnou dávku prosté závisti. Ujguři, kteří absolvují dvanáct, potažmo šestnáct let školní docházky v čínštině, samozřejmě ovládají čínštinu téměř na stejné úrovni jako Chanové. Disponují i stejnými znalostmi i dovednostmi jako Chanové, a mají tedy velmi dobré předpoklady uplatnit se ve společnosti, kde se moc i kapitál soustřeďují v rukou Chanů. Navíc nelze stoprocentně uplatňovat pravidlo, že ten, kdo je vzdělán v čínštině a stýká se s Číňany, postrádá vlastenecké cítění, i když tomu tak mnohdy je. Z vlastní zkušenosti však mohu potvrdit, že mnoho čínsky vzdělaných Ujgurů má lepší povědomí o své vlastní kultuře, než akademicky i materiálně deprivovaní absolventi ujgurského školství. Celý problém je samozřejmě nesmírně složitý a nelze stoprocentně určit, který postoj je správnější. Dá se však říci, že Ujguři si v současné době nepříliš jasně uvědomují, že Sin-ťiang už dávno není ujgurský a v budoucnosti se zde bude hovořit především čínsky. Odmítáním vzdělání v čínštině Ujguři výrazně napomáhají státu k tomu, aby je dostal tam, kde je chce mít, tj. na okraji společnosti.

Kontrola porodnosti

Dalším trnem v oku Ujgurů je kontrola porodnosti. Vadí jim proto, že hlavním důvodem populačního růstu v Sin-ťiangu je imigrace z Číny, nikoli nekontrolované rozmnožování národnostních menšin. Číňané mohou mít jako jinde v ČLR pouze jedno dítě. Ujguři žijící ve městě mohou mít děti dvě, na vesnici tři. Plození potomstva je dále komplikováno různými byrokratickými opatřeními. Dítě například není možno přivést na svět kdykoli a jakkoli. Naopak je nutno dodržovat povinné časové odstupy, otěhotnění v určených lhůtách nahlásit a dostavovat se ke gynekologickým vyšetřením, která jsou pro konzervativně smýšlející Ujgurky a Ujgury velkým psychickým problémem. Nedodržení těchto regulí je finančně postihováno. Ve vesnicích kolem Chotanu se například pokuta za čtvrté dítě pohybuje okolo 10.000 juanů (tedy asi 50.000 Kč), což je pro rolníky samozřejmě neúnosný obnos. Zaplacení pokuty se však dá výhodně vyměnit za potrat nebo pobyt ve vězení. Dále existují obavy, že v blízkém časovém horizontu bude zavedena jednotná kvóta jedno dítě na každou rodinu v Sin-ťiangu bez ohledu na její etnickou příslušnost.

Podobných závažných problémů je v sin-ťiangské společnosti mnoho. Několik historických příležitostí k vytvoření samostatného státu Ujguři i ostatní obyvatelé oblasti ve 20. století nedokázali využít. Šance, že by se jim v nejbližší době opět dostalo podobné příležitosti, není příliš reálná. V současné době tedy musejí usilovat o to, aby si dokázali vytvořit co nejpřijatelnější podmínky k existenci jakožto integrální součást čínské říše. Jedinou výhodou Ujgurů je ve srovnání s jinými národnostními menšinami v Číně jejich poměrně vysoký počet. Jedná se však o to, nakolik v budoucnu zůstanou Ujgury a na jaké materiální a kulturní úrovni bude spočívat jejich společnost. Jejich nepřítel, čínský stát, je velmi tvrdým protivníkem. Situaci jim nijak neusnadňuje mezinárodní společenství, které se až na výjimky o problematiku Ujgurů příliš nezajímá a neposkytuje jim potřebnou podporu srovnatelnou například s kampaní za osvobození Tibetu. Pomoci se jim nedostává ani ze strany ostatních turkických ani islámských republik, které se z ekonomických důvodů snaží s Čínou vycházet co nejlépe a neznepřátelit si ji výzvami k dodržování lidských práv národnostních menšin. Ujguři jsou tedy ve svém boji úplně sami. A jen na nich záleží, jak se dokáží ubránit smrtícímu čínskému vlivu.

Ondřej Klimeš
Autor studuje sinologii na FF UK a rok strávil studiem ujgurštiny na univerzitě v Urumči.

Vaše reakce na tento článek:

"
Warning: mysql_num_rows(): supplied argument is not a valid MySQL result resource in /www/sites/3/site8083/public_html/dis.php on line 8
...přidejte Vaši reakci...

Další články v tématu: