regiony

Afrika

Asie

Balkán a východní Evropa

Blízký a Střední Východ

Latinská Amerika

Rusko a SNS

Odjinud

rubriky

fotogalerie

Povodně 2006

linky

podrobné vyhledávání

Komentáře

Praha versus Havana

Jan Rybář

Proč se Česko stalo "obrovským nepřítelem" režimů na Kubě a v Bělorusku.

připravujeme

Česká ghetta

Konečná stanice: Prunéřov

Mirka Šebestová

Dostat se z areálu pro neplatiče nedaleko Kadaně je pro většinu místních obyvatel nerealizovatelným snem.

Z Člověka v tísni

Od Člověka v tísni získalo finanční pomoc více než sto zaplavených rodin

Jana Mračková

Pokračuje monitorování v zaplavených oblastech a konkrétní pomoc rodinám.

[Téma]

Studený monzunový den. Na ulicích Hanoje je skoro po kolena vody, život ve městě se však nezastavil. Všude je plno lidí, rikšů a dětí, které se snaží chránit před deštěm pod kusy igelitu. Drobný chlapec s dítětem na zádech žebrá o drobné. Neúnavně obíhá svá stanoviště. Chrám literatury, jezero Hoan Kiem, Sofitel Hotel, čtvrť starého města. Všude tam, kde mu někdo může přispět na jídlo. Každý den se vrací do tmavého koutu za vlakovým nádražím, kde bydlí. Stejně jako tisíce dalších dětí ve Vietnamu.

Vietnam patří mezi dvacet nejchudších zemí světa. Až 80 procent populace žije na venkově, který je i přes zvyšující se životní úroveň ve městech stále velmi chudý. Tisíce lidí z vesnic utíkají před hladem, bídou a těžkou prací do vietnamských velkoměst. Lákají je výklady plné zboží, elegantně oblečení lidé a především možnost pracovat za lepší mzdu. Výsledkem masové migrace jsou zhoršené životní podmínky ve městech. Nekonečná záplava lidí zatěžuje infrastrukturu, živelný růst měst je doprovázen problémy s bydlením, vodou, znečištěním ovzduší, dopravou, hromaděním odpadků, nárůstem kriminality i problémem dětí ulice.

S existencí dětí ulice se ve Vietnamu potýkají především Hanoj a Ho Či Minovo Město. Oficiální statistiky uvádějí, že na ulicích těchto měst v současnosti žije kolem 21 tisíc dětí. Až 60 procent z nich přichází do měst se svolením rodičů, ale bez nich. Většina přijede autobusem a v malé plastikové tašce si přinese všechen svůj majetek. To je i případ Kiema

Sandále a dvě trička

Ulice hlavního města Vietnamu se staly Kiemovým novým domovem. Devítiletý chlapec utekl před životem na vesnici, když viděl, že rodiče žijí v bídě, přestože každý den pracují na poli. Uvěřil zprávám o denním výdělku 50.000 dongů, opustil školu Ching Ly a odešel za svým kamarádem, který v Hanoji pracoval jako čistič bot. Rozhodl se okamžitě. Jeho matka mu před odchodem vložila do rukou 10.000 dongů (asi 70 centů). To bylo vše, co měla.

Dnes Kiem prodává pirátské kopie knih a žebrá s malým bratrem na zádech. Pracuje sedm dní v týdnu. Když má dobrý den, vydělá si 50.000 dongů (něco přes 3 dolary). Většinu peněz posílá domů rodině. "Máma si často stěžuje, že jí posílám málo. Říká, že myslím jen na sebe. Jenže já v některé dny neprodám vůbec nic. A konkurence je veliká," říká Kiem. Kiemův majetek tvoří pár knih, staré čínské kolo, kalhoty, dvě trička a jedny sandále. Sandále, ne boty. Jeho snem je řídit motorku

Pro většinu přistěhovalců neznamená život ve městě automaticky zlepšení životních podmínek. Jejich životní úroveň se naopak často snižuje. Tísní se na okrajích velkých aglomerací v primitivních chatrčích z vlnitého plechu. Společnými znaky chudých čtvrtí jsou bída, nemoci a špína. Do Hanoje přichází ročně více než 200.000 nových migrantů. Je to třikrát víc, než demografové očekávali na rok 2005. Tento počet zvyšuje počet obyvatel hlavního města na 2,1 milionu. Podobně je na tom i Ho Či Minovo Město, které se od konce vietnamské války rozrostlo o 40 procent. Dnes se odhaduje, že v něm žije více než 5,1 milionů obyvatel, z toho 14 milionů tvoří přistěhovalci z venkova.

Děti jako Kiem jsou novým fenoménem těchto velkoměst. Dnem i nocí se toulají městem, žebrají, živí se prodejem novin, losů, čištěním bot, drobnými krádežemi a prostitucí. Rozšířené je mezi nimi i užívání a prodej drog. Kiem byl několikrát oloupen a napaden staršími dětmi, které ho nutili prodávat drogy od velkých hanojských gangů. "Zachránit se před drogovými dealery je těžké. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Výdělek je sice o hodně vyšší, ale je to velké riziko. Hodně mých kamarádů je závislých. Mám strach," říká Kiem.

Děti žijící bez rodiny na ulicích jsou lehkou kořistí také pro sexuální zneužívání. Sociální pracovníci konstatují, že děvčata představují ve Vietnamu zhruba 40 procent dětí ulice. Jsou zranitelnější než chlapci, za svou práci dostávají velice nízkou mzdu, někdy jsou nuceny pracovat jen za ubytování. Mladé přitažlivé dívky jsou pak verbovány na práci v karaoke barech, kosmetických salonech či kadeřnictvích, které fungují zároveň jako bordely. "Dopoledne prodávají noviny nebo někde umývají nádobí, v noci pracují jako prostitutky," popsal situaci většiny dívek Kiem. Ve Vietnamu neexistují programy, které by takovýmto děvčatům pomáhaly.

Můj daddy mě naučil...

Slabá osvěta, nechráněný sex a fakt, že 82 procent prostitutek v Ho Či Minově Městě je závislých na heroinu, způsobuje zvyšování počtu nakažených AIDS i mezi dětmi na ulici. Neexistují oficiální statistiky o jejich počtu, testování u náhodně vybraných 40 dětí na ulicích Ho Či Minova Města však přineslo alarmující výsledky. Až 26 procent z nich bylo HIV pozitivních. V roce 1990 byl přitom ve Vietnamu zaregistrován první případ člověka nakaženého virem HIV. Dnes je v této zemi nakažených zhruba 130 000 a celkem 6600 lidí zemřelo na AIDS.

Tram má třináct let. Na ulici žije od svých pěti let. Svého otce nezná, matku si moc nepamatuje. Naposledy slyšela, že její matka žebrá na trhu Cau Mong. Tram se živí prostitucí, bydlí pod mostem Nhi Nghe a je HIV pozitivní. "Do školy jsem nikdy nechodila. Neumím číst, počítat jsem se naučila na ulici. Nejdříve jsem žebrala, sbírala jsem odpadky a prodávala losy. Holka na ulici však vždycky spadne pod ochranu nějakého daddyho, tak jim říkáme. Někteří, co chodí do školy, mi říkají, že daddy mě naučil brát drogy, abych pro něj dělala prostitutku. Nevím..." Tram začala mít na těle fleky a vyrážku. Ostatní děti se jí posmívali, klientů ubývalo. "Šla jsem k doktorovi, prý mám ten HIV a asi umřu. Já se smrti nebojím, nikoho přece nemám. Bojím se jen policie a gangu z přístavu, aby mě znovu nezbili. Pracuju dál jako předtím."

Thang Thi Tran, předsedkyně Výboru pro ochranu a péči o dítě ve Vietnamu, nemá pro děti ulice vyčleněny žádné finanční prostředky. Snaží se jen lobbovat za zpevnění sociální sítě, která je ve Vietnamu jednoduše děravá. Nemohu říct, že by se věci zlepšovaly, rozdíly mezi příjmy ve městech a na venkově jsou obrovské. Není proto jednoduché zabránit migraci dětí do měst, když denní příjem na venkově představuje 45 centů oproti 1,5 dolaru ve městě.

Úřady podávají o počtu dětí žijících na ulicích vietnamských velkoměst zkreslené údaje a nízkými čísly odůvodňují absenci krizových center pro tyto děti. V Hanoji fungují jen dva městské útulky. V Ho Či Minově Městě je jeden obecní útulek pro 717 dětí, což při počtu 16 000 dětí žijících v této metropoli ani zdaleka nepokrývá potřeby. Vláda nedělá skoro nic, aby pomohla řešit tento problém. Příliš mnoho peněz věnuje na sjezdy a propagandu, uvedl policista v důchodu Vu Tien, který před 14 lety založil hanojský útulek pro děti ulice.

Denisa Augustínová a Martin Bandžák

Autoři působí ve slovenské neziskové organizaci Magna .