[Asie]


Afghánské ženy


Ženy na afghánském nebi

07.07.2003


Během letošních oslav Dne vítězství, který připomíná konec ruské okupace Afghánistánu, prolétly těsně nad hlavou prezidenta Karzáího a ostatních účastníků oslav dvě helikoptéry. Všímaví pozorovatelé zaregistrovali nepřirozené pokrývky hlavy obou pilotů. Málokoho v tu chvíli napadlo, že by bitevní vrtulníky mohly pilotovat ženy. „Chtěly jsme, aby si všichni všimli, že za kniplem sedí žena,“ říká hrdě jedna z pilotek poručík Latifa. Přitom ukazuje, jak si přes uniformu uvazovala šátek kolem hlavy. Latifa a její sestra Lailuma jsou přislušnice 377. regimentu afghánského letectva, oslav Dne vítězství se účastnily již pošesté.

Události z 28.dubna 1992 dnes většina obyvatelé Kábulu příliš neslaví. Na to, co následovalo po odchodu Sovětů, by raději zapomněli. Z města zbyla jen hromada ruin a dílo zkázy vzápětí pokračovalo, když vypukly boje mezi jednotlivými frakcemi mudžáhedínů, které ukončilo až nastolení tálibánského režimu. Těžko si však lze představit horší podmínky pro výkon povolání, než ty, které měly pilotky za vlády ultraortodoxního náboženského režimu. Po pádu Talibanu vyplatil polní velitel a generál Abdul Rašíd Dostům oběma sestrám 4 000 dolarů jako kompenzaci za to, že nemohly létat.

Obě sestry létají již více než deset let, ačkoli jak sami říkají, opravdového uznání se jim za jejich práci dostalo až minulý rok. Tehdejší ministr obrany Mohamed Quasim Fahim je obě před zraky veřejnosti povýšil do hodnosti poručíků a poskytl jim armádní byt a auto. Latifa je přesto mrzutá, protože minister své sliby dodržel jen zčásti. Dům tak dosud neviděly a auto dostaly už značně opotřebované po jednom z ministrových poradců. „Od té doby co létáme, je pro nás auto strašně důležité. Musely bychom jezdit na letiště taxíkem, nebo nespolehlivým autobusem.“ Vzápětí však Latifa dodává: „Nelétáme proto, abychom z toho měly výhody či vyznamenání“.

Latifa říká, že v letecké škole, kterou navštěvují převážně muži, skončily se sestrou v prospěchovém hodnocení na sedmém a osmém místě. „První člověk, který nás přesvědčil, abychom začaly létat, byl náš instruktor Ustad Talab-Uddin. Hned po skončení teoretické části školní výuky nás vzal na „výlet do vzduchu“, aby nám ukázal, že se není čeho bát.“ Obě oceňují, že to udělal právě muž. „Líbám mu za to ruce,“ říká Latifa. „Jen jemu vděčíme za svojí kariéru. Všechno nás naučil a nikdy neměl předsudky vůči ženám.“

Dodnes nalétaly obě ženy více jak 900 hodin. Za vlády prezidenta Nadžíbulláha, létaly s humanitárními dodávkami do oblasti Garez. Během bojů proti sovětské armádě dopravovaly jedním směrem jídlo a munici a nazpět mrtvé a raněné. Helikoptéry byly jediným dopravním prostředkem, který se mohl dostat do hor k mudžahedínům. „Létaly jsme, abychom pomohly, ne abychom zabíjely, protože každá žena má také srdce matky“, říká Latifa.

Předsudky pomalu mizí

V dnešním Afghánistánu sice ženy nemají rovné postavení s muži, ale mohou opět sloužit v armádě a předsudky vůči nim podle názorů obou sester pomalu mizí.

Před rokem povýšil prezident Karzáí první Afghánku do hodnosti generála. Stala se jím Chatol Mohamadzáí, jediná afghánská výsadkářka. Při oslavách Nového roku 2002 se Chatol pokusila seskočit na plochu kábulského stadiónu s gigantickým transparentem, který požadoval vzdělání a zaměstnání pro ženy, sirotky a tělesně postižené. Ačkoliv se jí seskok přímo na stadion nepodařil, stala se po něm velmi populární.

Stejně jako Latifa a Lailuma se musela Chatol za vlády Talibánu vzdát své vojenské kariéry a vrátit se k domácím pracem, například setí na poli. Po pádu islamistického režimu se do armády vrátila. Nicméně, až do počátku roku se nedočkala výplaty. Jejím finančním obtížím Latifa a její sestra rozumějí. Ačkoliv mají podle smlouvy nárok na plat ve výši 85 dolarů, neviděly za celou dobu v letectvu ani dolar. „Za poslední dva roky jsme peníze nedostaly“, říkají obě souhlasně. „Nedostáváme už ani těch šest bonusových dolarů za let, což byla taková jistota za starých časů.“

V poválečném Afghánistánu tráví Latifa a Lailuma většinu času přepravováním pasažérů do a z velkých afghánských měst - Mazáre Šarífu, Džalalabádu a Kábulu. Ačkoli nemají peníze, všechny říkají, že jsou ohromně šťastné, protože mohou létat. „Je to vlastně náhoda, že létáme.“, říká Latifa. „Za vlády Talibanu to bylo absolutně nemyslitelné a my jsme takové první vlaštovky“.

Haseena Sulaiman

Článek byl převzat z Institute of War and Peace Reporting

TiskPoslat

Vaše reakce na tento článek:




sipka Archiv článků