regiony

Afrika

Asie

Balkán a východní Evropa

Blízký a Střední Východ

Latinská Amerika

Rusko a SNS

Odjinud

rubriky

fotogalerie

Povodně 2006

linky

podrobné vyhledávání

Komentáře

Praha versus Havana

Jan Rybář

Proč se Česko stalo "obrovským nepřítelem" režimů na Kubě a v Bělorusku.

připravujeme

Česká ghetta

Konečná stanice: Prunéřov

Mirka Šebestová

Dostat se z areálu pro neplatiče nedaleko Kadaně je pro většinu místních obyvatel nerealizovatelným snem.

Z Člověka v tísni

Od Člověka v tísni získalo finanční pomoc více než sto zaplavených rodin

Jana Mračková

Pokračuje monitorování v zaplavených oblastech a konkrétní pomoc rodinám.

[Seriál]

Kim Ngoc Anh (19) se narodila v Hanoji, ale už od svých sedmi let žije v Česku. Česky mluví bez přízvuku, kamarády má mezi Čechy i Vietnamci. Stejně jako její čeští vrstevníci míří na vysokou školu a je tak typickým příslušníkem první generace Vietnamců, kteří se už v Česku plně integrovali.

Kolik let ti bylo, když jsi přijela do Česka?

Bylo to v roce 1992, tehdy mi bylo sedm let. Přijeli jsme s maminkou, otec tu už několik let předtím pracoval v nějakém českém podniku. Když jsem přijela, měla jsem za sebou první třídu a část druhé ve vietnamské škole. Ale půl roku jsem tady nejdříve zůstala doma a soukromě jsem se učila česky. A v září jsem pak nastoupila znova do první třídy.

Jak tě přijaly děti ve škole?

Nejdříve jsme bydleli v Lysé nad Labem, moc Vietnamců tam tehdy nebylo a ve třídě jsem byla jediná, ale s dětmi jsem neměla žádné problémy. Pak jsme se přestěhovali do Poděbrad a tam to bylo horší. Hlavně na druhém stupni, malí děti nerozlišují mezi Čechem a cizincem, ale ty větší dost přebírají názory od svých rodičů nebo kamarádů. Takže když doma slyší, že Vietnamci jenom prodávají ve stánku a do Čech nepatří, tak si to začnou taky myslet. Nejhorší to bylo asi v osmé třídě, tehdy jsem se docela dobře učila, ale ostatní mi říkali, že je to jenom tím, že opisuju. Ale postupně se to zlepšovalo, v Poděbradech jsem chodila zpívat do českého sboru a lidé mě poznali i z jiného pohledu. A na gymnáziu mě už přijímali bez problémů, tam už si studenti vytvoří názor podle toho, jaký člověk je.

Jak sis jako dítě zvykla na úplně jinou kulturu a společnost?

Já jsem to moc neřešila, brala jsem to tak, že si na to musím zvyknout, když tu chci žít. Pomáhali mi hodně rodiče, říkali mi, že když jsem v jiné zemi, tak se musím přizpůsobit a nemám si všímat poznámek ze strany Čechů. Na druhé straně ale ve mně hodně udržovali vietnamské tradice a jazyk.

Máš pocit, že je v Česku rasismus, že Češi nejsou moc otevření vůči cizincům?

Myslím, že se to nedá moc zobecňovat, rasismus nebo předsudky vůči cizincům jsou trochu asi všude. Tady se postupně zlepšil obraz vietnamské komunity v očích Čechů, už se na nás nedívají jen jako na stánkaře. Je to taky tím, že hodně mladých Vietnamců se dobře učí a jsou hodně ambiciózní.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi životem mladých Čechů a Vietnamců?

Nechci to zobecňovat, ale myslím, že hodně Vietnamců je právě víc ctižádostivých, snaží se získat co nejlepší vzdělání. Mladí Češi si chtějí žít hlavně svůj život a o školu se moc nestarají, některým stačí, když nějak "prolezou". Ve Vietnamu ale nemá spousta dětí možnost chodit do školy, jejich rodiče si to zkrátka nemůžou dovolit. Takže když přijedou sem, snaží se pro svoje děti zajistit to nejlepší. A my sami se snažíme získat co nejlepší vzdělání a vystudovat i vysokou školu, abychom mohli dělat lepší práci než naši rodiče. I když nevím, jestli se nám podaří proniknout i na ta místa, kde pracují zatím jenom Češi, třeba na úřady nebo do českých firem. Vietnamci jsou ale ambiciózní i doma, i když tam nemají tolik šancí dostat se do dobré školy. Každý se tam snaží získat dobré vzdělání. To má ve Vietnamu velkou hodnotu. Hodně lidí už umí jazyky, anglicky mluví ve velkých městech skoro každý. Když jsem byla naposled ve Vietnamu, chtěla jsem si koupit knížku ve vietnamštině, ale v knihkupectví jich měli skoro víc v angličtině.

Myslíš, že se Vietnamci usazení v Česku budou chtít vrátit do Vietnamu?

Těžko říct, ale ta starší generace nejspíš ano. V Česku sice strávili třeba polovinu svého života, ale ve Vietnamu vyrostli a chybí jim tu příbuzní, které tam mají. Takže na stáří se tam aspoň někteří z nich určitě vrátí.

Ty sama chceš žít v Česku nebo ve Vietnamu?

V Čechách chci určitě dostudovat, ale pak bych se aspoň na čas chtěla podívat do Vietnamu. Snažím se taky udržovat si vietnamštinu, abych v ní uměla pořád číst i psát. Vietnamštinu používám jenom doma, ve škole mluvím celý den česky a i když máme vietnamskou televizi nebo knihy, psaná vietnamština se rychle zapomíná. A občas už se mi stává, že si na nějaké vietnamské slovo nemůžu vzpomenout a musím ho říct v češtině.

Lucie Dorůžková