regiony

Afrika

Asie

Balkán a východní Evropa

Blízký a Střední Východ

Latinská Amerika

Rusko a SNS

Odjinud

rubriky

fotogalerie

Povodně 2006

linky

podrobné vyhledávání

Komentáře

Praha versus Havana

Jan Rybář

Proč se Česko stalo "obrovským nepřítelem" režimů na Kubě a v Bělorusku.

připravujeme

Česká ghetta

Konečná stanice: Prunéřov

Mirka Šebestová

Dostat se z areálu pro neplatiče nedaleko Kadaně je pro většinu místních obyvatel nerealizovatelným snem.

Z Člověka v tísni

Od Člověka v tísni získalo finanční pomoc více než sto zaplavených rodin

Jana Mračková

Pokračuje monitorování v zaplavených oblastech a konkrétní pomoc rodinám.

[Seriál]

Když jí bylo čtrnáct let, odešla se svou matkou z Čečenska hledat normální život. Jejich kroky směřovaly do Česka. Úspěšnost žadatelů o azyl je v České republice velmi nízká, pohybuje se mezi jedním až dvěma procenty. Hadižat Izmailová patří do malé skupiny těch šťastnějších. V Čechách žije pět let a v Čečensku by se už cítila "jako úplná cizinka", tvrdí usměvavá Hadižat.

Když jsi s mámou přijela do Česka, bylo ti čtrnáct. Šly jste přímo do uprchlického tábora ve Vyšních Lhotách. Jak jsi vnímala svůj pobyt v táboře?

Upřímně řečeno, kdybych si to teď musela zopakovat ještě jednou, tak bych to asi nezvládla. Napoprvé jsem ještě byla zvědavá, jaké to bude. Netušila jsem, co mě čeká. Neměly jsme na výběr, takže nám nic jiného nezbývalo. Po devíti měsících v různých táborech jsme se přestěhovaly do Prahy. Pomohli nám příbuzní.

Co byl v táboře pro tebe ten největší šok? Jak jsi se s tím vyrovnala?

Asi celkově podmínky. Když jsme přijely, začali nám prohledávat všechny věci. Pak ta spousta lidí různých národností. Nikdy jsem předtím nic podobného nezažila, bylo to opravdu těžký. Bylo dobré, že tam bylo i pár lidí z Ruska a Čečenska.

Já jsem tam měla kamarády mého věku. Bavili jsme se, dělali si legraci. Moje mamka to ale brala hodně vážně. Asi to prožívala daleko hůř.

Taky jsi se asi naučila rychleji česky.

No, když jsem přijela do Čech, tak jsem myslela, že se česky nikdy nemůžu naučit. Pořádně jsem začala mluvit až v Praze, na základce. Nejprve jsem asi tak dva měsíce ve třídě jen poslouchala a moc jsem nekomunikovala, musela jsem to vstřebat. Mluvila jsem s velkými chybami, ale nebála jsem se mluvit. Spolužáci mi taky docela pomáhali, hodně mě opravovali. Přijali mě dobře. Byly i výjimky. Já jsem ale věděla, že se chci dostat na střední školu a nevšímala jsem si toho.

To se ti povedlo, dostala jsi se na hotelovou školu. Tento rok tě čeká maturita. Jak jsi to zvládala tam?

Když jsem byla v prváku, měla jsem ještě silný přízvuk a dělala chyby. Brali jsme to všichni s humorem. Ze začátku jsem samozřejmě měla problém, o čem si mám se spolužákama povídat. I přes tu jazykovou bariéru jsem se snažila hodně komunikovat a nezůstávat ve svém koutě. Nebylo to jednoduché, ale myslím, že jsem byla v dobrém věku, abych to rychle zvládla. Ve škole naštěstí nemáme moc mluvnice, literatura se dá naučit. To není jako v Rusku. Tam je pořád ruština, pořád mluvnice, i na univerzitě.

Setkala jsi se někdy s problémy kvůli svému původu?

Ne, problém s tím, že jsem z Čečenska, jsem já osobně nikdy neměla. Jsem ale ráda, že jsme v Praze. Tady žije víc lidí různých národností a je možné se tu líp adaptovat. Na Moravě, asi kromě Brna, je to horší.

Máte příbuzné i v Dubaji nebo v Holandsku. Proč jste si vybraly Česko?

Tenkrát jsme měli s Českou republikou bezvízový režim. Pak taky kvůli jazyku, který je přece jenom slovanský. Na mě ten výběr nezávisel, ale nepamatuju si, že by se u nás uvažovalo o jiném místě. Já se těšila, že poznám novou zemi. Nepřemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych byla jinde. Praha je můj osud. Beru to tak.

Co tě po příjezdu k nám nejvíc zklamalo?

Určitě délka čekání na azyl. Můžete jen sedět a čekat. Kdybychom ho nedostaly, tak co pak? To je zoufalé. My jsme přijely v prosinci 1999, azyl jsme dostali až minulý rok, v květnu 2003. Trvalo to tři a půl roku.

Chtěla by ses někdy vrátit?

Chtěla bych se jet do Čečenska někdy podívat. Nic víc. Situace se tam asi nikdy nezmění. Myslím, že to je proklatá země. Nevím, co bych tam dělala. V Grozném jsem žila sedm let, město si ale přesně nepamatuji. Cítila bych se tam úplně jako cizinka.

Adéla Pospíchalová