regiony

Afrika

Asie

Balkán a východní Evropa

Blízký a Střední Východ

Latinská Amerika

Rusko a SNS

Odjinud

rubriky

fotogalerie

Povodně 2006

linky

podrobné vyhledávání

Komentáře

Praha versus Havana

Jan Rybář

Proč se Česko stalo "obrovským nepřítelem" režimů na Kubě a v Bělorusku.

připravujeme

Česká ghetta

Konečná stanice: Prunéřov

Mirka Šebestová

Dostat se z areálu pro neplatiče nedaleko Kadaně je pro většinu místních obyvatel nerealizovatelným snem.

Z Člověka v tísni

Od Člověka v tísni získalo finanční pomoc více než sto zaplavených rodin

Jana Mračková

Pokračuje monitorování v zaplavených oblastech a konkrétní pomoc rodinám.

[Téma]

Když přijde řeč na Vietnamce, automaticky se mi vybaví vzpomínka na první digitálky - s kalkulačkou! Koupili mi je naši ještě za komunistů na burze, kde si jejich prodejem přivydělávali gastarbeitři z Vietnamu. Teď sedím s partou vietnamských mladíků u piva na zahrádce jedné z chomutovských hospod a bavíme se spolu, kam půjdou na vysokou. Generaci trhovců čeká střídání.

Seznamte se: Hauy (čti huj), Deuc (duk) a Son. Všem je kolem dvaceti. Jsou dětmi v Česku usídlených Vietnamců, jsou první generací, která u nás žije od dětství. Dva z nich právě odmaturovali s vyznamenáním a absolvovali přijímačky na vysoké školy. Sona maturita teprve čeká, ale o budoucnosti už má jasno. "Každý sní o tom, že půjde na vysokou," prohlašuje tónem, jako by šlo opravdu o to nejsamozřejmější přání. Je nejmladší, je mu osmnáct, nosí dlouhé vlasy a mobil na krku. Dokončuje druhý ročník průmyslovky. Ve studiu má pár let skluz, do Čech se totiž s rodiči přistěhoval, když mu bylo osm, a kvůli neznalosti češtiny tady začínal znovu od mateřské školy. Dnes studuje s vyznamenáním, jen z češtiny má pravidelně dvojku. Mluví s jemným přízvukem, a když mu během našeho rozhovoru telefonuje mamka, plynule přejde do vietnamštiny. Přesto prý raději mluví česky, snadněji hledá slova. To hubený a na Asiata nezvykle vysoký Hauy odmaturoval z češtiny za jedna. I když jeho původ také ještě prozrazuje přízvuk.

"Vytáhl jsem si český humanismus, tak jsem tam odříkal věci o Jiřím z Poděbrad a učitelka byla nadšena," snaží se odlehčit atmosféru. Nezakryje ale, jak je na svůj úspěch hrdý. Od září jde studovat finančnictví na vyšší odbornou školu. Jeho nejlepší kamarád Deuc s vlasy vyčesanými na čele vzhůru zvážní, když přijde řeč na vzdělání. Míří na ČVUT, ještě neví, jestli zvolí kybernetiku, nebo informatiku.

Kdo by řekl, že jsou to děti typických obchodníků z tržiště? Jen Hauyovi rodiče mají farmu, kde pěstují koriandr a exotickou zeleninu. Ale i oni si jezdí o víkendech přivydělávat stánkařením. " Rodiče nás do učení vždycky tlačili, říkají, že jestli se nebudeme učit, skončíme jako oni někde na tržišti, a takový život nikdo z nás nechce," poznamenává Son, jehož rodiče mají u Chomutova malý Asian obchod s levným textilem.

Já nerozumět

Vietnamec je pro českou společnost především trhovec. A články v novinách obvykle jen potvrzují archetyp českého Vietnamce jako úslužného obchodníka, který ve snaze prodávat co nejlevněji a přitom vydělat jaksi samozřejmě překračuje zákon. Mezi trestně stíhanými cizinci v České republice skutečně Vietnamci zaujímají přední pozici, dopouštějí se především hospodářských deliktů typu padělání ochranné známky, celních a daňových úniků. Klukům, s nimiž právě popíjím pivo, taková pověst vadí, ale generaci svých rodičů za stánkaření neodsuzují. " Našli si svou cestu k podnikání a ty zátahy na tržištích, to je jen lovení malých ryb. Přece jim to zboží někdo musí pouštět přes hranice do Čech. Ty nikdo nechytá," hájí je Deuc. Navíc všichni tři zdůrazňují, že to rodiče dělají hlavně proto, aby je finančně zabezpečili a umožnili jim vystudovat. Na oblečení a typech mobilů je znát, že tyhle děti rozhodně nestrádají. Spontánnost, s jakou mě kluci přijali, kontrastuje s pověstí o tradiční uzavřenosti asijských komunit. Pravdou ale zůstává, že navázat kontakt s generací jejich rodičů je problematické.

Jedu navštívit majitele restaurace a tržiště na hraničním přechodu Brandov na Mostecku. Nově postavený areál s honosným názvem Centrum obchodu, služeb a sportu stojí na úplném konci horské vesnice. Tvoří ho restaurace s kadeřnictvím a dvě prodejní haly - něco mezi tržnicí a supermarketem. Umístění je strategické, ještě blíž než z Brandova sem mají z protějšího německého Olbernhau. Vcházím do restaurace zařízené v asijském stylu s akváriem uprostřed. Vietnamský číšník je připraven reagovat na objednávku v češtině i v němčině, když mu ale vysvětluji účel své návštěvy, nechápavě se usmívá. Rozumí až slovu šéf a odpoví: "Dvacet minut čekat."

Thich Nguyen přišel za půl hodiny a srdečně mě vítá. Sportovní postava a klukovský pohled, i když je mu padesát. V Česku žije od dvaceti. Necítí se být typickým představitelem své generace, podnikání posunul na vyšší úroveň a žije ve smíšeném manželství. Je ale ochoten dělat mi prostředníka. Obejdeme pár prodejců ve vedlejší tržnici. Zastavíme u dlouhého pultu s lákavě levnými džínami a můj průvodce tlumočí otázky asi čtyřicetiletému Vietnamci a pak dalším. " Nikdo nechce, aby jejich dítě dělalo to co oni, skoro všichni pro ně plánují vysokou školu. Prodávat na stánku považují jen za nouzové řešení a trochu se za to i stydí. Proto musí jejich děti ve škole vynikat v učení, aby nikdo neměl důvod jim vytknout, co dělá jejich máma a táta. Navíc rodiče moc dobře vědí, že není nic příjemného stát u stánku v zimě v létě a mít pracovní dobu, která nekončí jako u Čechů po osmi hodinách. K tomu samozřejmě patří i riziko problémů se zákonem," shrnuje Thich Nguyen.

Ovšem Vietnamci se už dnes v Čechách neživí jen na tržištích. Jsou mezi nimi lékaři, počítačoví programátoři a další inteligence. Jednou z nemnoha trochu známějších osobností této komunity je fotografka Mf Dnes Nguyen Phuong Thao, která přišla do Československa v roce 1990 mezi posledními oficiálně vyslanými studenty. " Tohle se určitě brzo změní. Narodilo se tu už hodně dětí a ty se už ani necítí být Vietnamci. Mluví česky i mezi sebou a nebudou mít problémy vystudovat české vysoké školy. Ve Vietnamu platí, že kdo nemá vysokou, nemá šanci na dobré místo," míní fotografka.

Děti - zlatá budoucnost

Pozornost věnovaná ve vietnamských rodinách vzdělání je v porovnání s průměrnou českou rodinou znatelně vyšší. Jak s nadsázkou poznamenává expert na vietnamskou komunitu Stanislav Brouček z Etnologického ústavu Akademie věd ČR, je přání mít vysokoškoláka v rodině rozšířeno mezi Vietnamci asi tak jako touha Čechů zvítězit v soutěži Riskuj. " To souvisí s kulturním vývojem té země. Vzdělání je tam prioritou. Ta touha je běžná i u rodin, kde nikdo vysokou školu neměl," poznamenává. A nemá vliv fakt, že do Čech proudil výběr talentovanějších Vietnamců vyslaných do ciziny za studiem? " Není výjimkou, že Vietnamci, kteří v Česku užívají tituly, vysokou školu nedokončili nebo se jim cesta za vzděláním uzavřela už u přijímaček. Oni ale věří, že si titul zaslouží, že mít lepší podmínky, uspěli by. Možná že tuhle zkušenost promítají teď do svých dětí," doplňuje etnolog. Jak vysokou prestiž mají ve vietnamské rodině školní úspěchy dětí, jsem poznal při návštěvě předsedy silné vietnamské komunity v Chomutově Dung Viet Dunga. Pozval mě do panelákového bytu k rodinné oslavě vietnamského silvestra - svátku Tet - a hlavním tématem setkání měly být vietnamské tradice. Řeč se ovšem hned stočila na dvě dlouhovlasé holčičky, dvanáctiletou Moniku a devítiletou Kristýnku. Nejen jména prozrazují, že na rozdíl od Hauye, Deuca a Sona dívky patří k vietnamským dětem narozeným už v České republice. Seznámit se s nimi se zavřenýma očima a jen je poslouchat, nerozlišil bych je od českých dětí. Jejich čeština je naprosto přirozená. Hostitel mě zavedl do dětského pokoje, kterému dominoval klavír a žíněnka. Dcery přiměl vytáhnout vysvědčení a pochlubit se samými jedničkami.

"To foťte," směroval fotografa, když Moniku požádal, aby zahrála na klavír. Mladší dcera zase vyniká v moderní gymnastice a na přání otce po chvíli přemlouvání předvedla na žíněnce most a provaz. Hrdý otec hned přispěchal s vystřiženým článkem z okresních novin, kde byla Kristýnka vyfocená jako vítězka místního přeboru. "Dělají mi obrovskou radost. Udělám pro ně všechno," uzavřel hostitel exkurzi v dětském pokojíku. A co to "všechno" ve vietnamské rodině znamená? Běžné je najímání soukromých učitelů. Třeba Moniku učí na klavír. Totéž platí, když jde dítěti ve škole nějaký předmět hůř, nejčastěji v případě češtiny a cizích jazyků. Žák asijského původu už není na českých školách nic nepatřičného, alespoň v severních a západních Čechách. Do růžové školní budovy v ústecké čtvrti Neštěmice chodí děti z okolních sídlišť, Vietnamce tu mají průměrně jednoho na ročník. Já z té školy odešel před patnácti lety a šikmooký spolužák by v té době ve třídě působil hodně exoticky.

"Patří v učení k elitě," popisuje bez zaváhání pozici vietnamských žáků zástupkyně ředitele školy Olga Poláková. "Učím sedmou třídu, kam chodí vietnamská holčička. Nejenže má většinou jedničky, ale je z jejího přístupu cítit obrovská píle a ctižádost, větší než u naprosté většiny ostatních dětí." Zatím neštěmickou školu absolvovala jedna vietnamská žákyně a přešla na gymnázium. Úspěchy vietnamských dětí ve školách jsou evidentní. To potvrdily i zkušenosti dalších oslovených škol v místech se silnější vietnamskou komunitou. Pokud někde žákům ztěžuje studium jazyková bariéra, vynikají alespoň v matematice. Ctižádost jim přináší úspěchy i v mimoškolních aktivitách. "Je to částečně vrozená vlastnost, roli hraje ale i to, že jsou v cizím prostředí. Jsou pod tlakem a dokážou pak vyvinout daleko větší aktivitu než ostatní," vysvětluje Stanislav Brouček. Zkušenost s asiatskou ctižádostí lze čerpat i ze zahraničí, kde asijské komunity žijí už po několik generací. Například na mnohých vysokých školách v USA studenti asijského původu jednoznačně přečíslují studenty ostatních přistěhovaleckých komunit. Někde dokonce i bílé Američany.

Začátek změny

Ze zahrádky se k večeru stáhly sluneční paprsky a mě začínají v sandálech zábst nohy. Bom spí pod lavičkou a kluci si objednali rundu malých červených jelcinů. Už si jen tak příjemně povídáme a já, fotbalový ignorant, se od svých spolustolovníků dozvídám, kolik jsme "my Češi" vyhráli nad Německem. Ke stolu přibyl Ondra se svou přítelkyní Eliškou. Přinesli vodní dýmku a naplnili vzduch vůní jablečného tabáku. Hauy, Deuc a Son patří do party, v níž je česká a vietnamská mládež zastoupena půl na půl.

"Jo, občas se ve třídě dobíráme, kolují vtipy o digitálkách. Já si zase dělám srandu z toho, že jejich taťka je horník a vrtá se v zemi jako krtek. Ale to je opravdu jen sranda," poznamenává Deuc. Na přístup české společnosti si nestěžují. S projevy rasismu se nesetkali. Přestože nelze označit obraz vietnamské komunity za pozitivní, je majorita vůči této skupině cizinců obecně tolerantnější než například vůči Romům. Až po prázdninách nastoupí Deuc a Hauy na vysokou školu, budou zatím jen ojedinělými případy. Početně výraznější vietnamská populace se teprve teď objevuje na základních školách a víceletých gymnáziích. Na vysokých školách se jejich existence projeví za pět až deset let. Vzhledem k velikosti vietnamské komunity v Česku, kterou podle oficiálních odhadů tvoří 22 000, podle neoficiálních až 70 000 osob, určitě vietnamští studenti v dohledné době početně nepřevýší ty české. Část budoucí inteligence se možná vrátí zpět do Vietnamu, jak o tom například uvažuje Son. Tamní ekonomický rozvoj slibuje nové podnikatelské možnosti. Ani všichni ti, kteří zůstanou, nemusí využít vzdělání k posílení dobrého jména své komunity v Čechách. Dál také budou do země proudit vlny nových migrantů z Vietnamu, kteří pravděpodobně udrží při životě i po další generaci současný styl podnikání. Je ale evidentní, že v příštích letech bude česká společnost nucena přehodnotit svůj pohled na vietnamskou komunitu. Stereotypní obraz Vietnamce- trhovce nebude v konkurenci Vietnamců- inženýrů, lékařů a právníků udržitelný.

Martin Krsek

Článek vyšel 26. srpna v časopise Reflex