[Téma]

Vietnamci: nejsme jen stánkaři

Kým budou malí čeští Vietnamci?

11.08.2005

Říkali jsme jim Rákosníci a taky Ťongové. A u stánků jsme jim trochu s despektem tykali a bavili se jejich směšnými pokusy o česká slovíčka. Dnes jsou z cizinců, kteří u nás mají trvalý pobyt, nejpočetnější skupinou. Čeští Vietnamci. Éra stánkařů však pomalu končí. Jejich děti totiž umějí perfektně česky a ve školách se snaží šprtat na jedničky.

Stánky jsou nalepeny jeden vedle druhého, na střechách dřevěných bud vlaje ta nejlevnější lepenka a trhovci se snaží získat procházející zákazníky. Tak to vypadá na všech vietnamských tržištích. Jen život je tu na rozdíl od devadesátých let o hodně těžší. S jedním dodacím listem už trhovci nevystačí na celý rok, jedna kontrola České obchodní inspekce stíhá druhou. Ale oni se přesto se svou nejsilnější zbraní - cenou - snaží přežít. Uživit sebe, rodiče ve Vietnamu, ale hlavně zabezpečit své děti. Když si na oslavu lunárního Nového roku pronajali Vietnamci celé patro jedné pardubické restaurace, hemžilo se to tu drobotinou. Muž, který dostal na starost skupinku českých hostů, se stále jen po konfuciánsku usmíval. Česky umí sotva pár slov. Když se ale desetileté dívenky zeptáme, jak se jmenuje, odpoví bez váhání plynnou češtinou: "Doma mi rodiče říkají Anh. Paní učitelka mi ale říká Anička."

©  archiv
Ilustrační foto

Aniček - Anh a jejich kamarádů jsou v českých školách přinejmenším stovky. Vietnamců je u nás oficiálně kolem 34 tisíc, drtivá většina z nich však české občanství nemá, a ani o ně nestojí, protože by jim komplikovalo cestu domů. Oni ještě považují Vietnam za svůj domov a jsou schopni sbalit svůj majetek do dvou pytlů a odjet ze dne na den. Jejich děti už ne, třebaže se mnohé ve Vietnamu narodily. Ale mnohé už vychovávaly české chůvy a všechny chodí do českých škol.

"Proč bych to nevzala?" ptá se paní Květa, která jde na nákup a vedle kočárku vede za ruku vietnamského chlapečka. "Jsem na mateřské a pan Hoang mi dobře platí." Pan Hoang je stánkař v Pardubicích. "Je lepší česká chůva," vysvětluje lámanou češtinou, "dítě naučí jazyk a způsoby." Hoang učil Čechy kapitalistickému podnikání na lesnickém učilišti v Bechyni. "Češi chtěla džíny. Koupil šicí stroj a látka a pořád šít džíny," vysvětluje vítězoslavně Hoang. "Po revoluce začít podnikat." Jenže teď je konkurence hypermarketů stále ostřejší a pan Hoang uvažuje, že se do Vietnamu vrátí. Stejně jako řadě jeho krajanů mu v tom však brání vlastní děti.

Aby rozuměli Vietnamu

S Lapem sedíme uprostřed lánu přibližně pěti set stánků v monstrózním Excalibur City v bezcelní zóně hraničního přechodu Hatě na Znojemsku, které ostře kontrastují se značkovými obchody. Lapovi přátelé, manželé Duc a Linh, přišli do Hatí z Polska. Je jim kolem čtyřiceti a mají dvě holčičky stejně jako pan Cuong, který je majitelem herny v Pardubicích. Mají mnoho společného. Jejich děti vyrůstaly u českých chův, chodí do českých škol a mluví vietnamsky i česky. "Já učím Barborku taky vietnamsky," pokládá za potřebné dodat Lap. "Chci, aby si mohla povídat s mými rodiči. Aby rozuměla Vietnamu a mně."

Lap se narodil v Hanoji. "Než jsem šel do školy, musel jsem doma uklidit, dát slepicím a vypravit do školy mladší sourozence," vzpomíná. Výchova k práci a spoluodpovědnosti za chod rodiny a jejího hospodářství přetrvává i v rodinách Vietnamců žijících v Česku. "O víkendech pomáhám mamince i na stánku. Hlavně překládám," říká čtrnáctiletá Tran Huyen Trang z gymnázia v Chebu, která si od svých spolužáků nechává říkat Šárka. Překládá do češtiny, na gymnáziu se učí francouzsky. Třídní učitelka v tercii chebského gymnázia Alena Dvořáková má ve třídě sedm vietnamských studentů. "Všichni jsou nadprůměrní, patří k nejlepším ve třídě," říká o nich. " Platí to ostatně o většině vietnamských dětí. Rodiče je motivují k tomu, aby se učily a nemusely jako oni trávit život na stáncích." Na zdejší gymnázium se letos hlásilo sto čtyřicet dětí, z toho vietnamských čtyřicet dva. Do prvních ročníků jich bylo přijato osmdesát osm a více než třetinu mezi nimi tvoří děti Vietnamců.

©  archiv
Ilustrační foto

"Doma jsme tady, v Evropě. Tady se nám líbí," přesvědčivě říká Luú Anh Nhat, řečená Nitka. I když si uvědomuje, že v něčem jsou přece jen jiní než jejich čeští spolužáci. "Na rodiče si rozhodně nemůžeme dovolit tolik jako oni. Mají náš respekt. Není to dáno jen odlišnou kulturou. My totiž vidíme, jak rodiče tvrdě pracují, aby naše budoucnost byla jiná," říká Nitka. Vietnamští rodiče jsou na své děti náležitě hrdí. Na třídní schůzky podle Dvořákové přicházejí nejčastěji oba a pozorně naslouchají učitelům. "Když přikyvují, vím, že rozumí. Když přikyvovat přestanou, musím jim řečené vysvětlit," říká Dvořáková. "Jenže obvykle není co, protože ty děti nemají výraznější problém. Z deseti nejlepších studentů na gymnáziu je pět Vietnamců. A vůbec nejlepší je rovněž vietnamský student."

Jak přicházeli

* několik dospělých a sto dětí postižených válkou přišlo v roce 1956 a česká strana je umístila v Chrastavě

* skupinu učňů, studentů a stážistů doplnilo v roce 1967 dalších 2100 především vietnamských dělníků

* největší příliv migrantů byl v roce 1973, kdy vietnamská vládní delegace navštívila Československo s požadavkem připravit tu na kvalifikovanou práci deset až dvanáct tisíc vietnamských občanů

* učni přijížděli na sedm let, stážisté na čtyři s možností dalšího prodloužení pobytu

* nejvíc Vietnamců, přibližně 30 tisíc, zde bylo v letech 1980 - 1983

* od roku 1984 byl počet vietnamských občanů na našem území podle mezivládních dohod postupně snižován - v roce 1985 jich tu bylo 19 350, z toho jen asi čtyři tisíce žen

* ke " starousedlíkům" se po roce 1989 přidali ti, kteří se přistěhovali zVietnamu kvůli scelování rodin, další přišli z Německa, případně Slovenska, Polska či Maďarska, někteří ale imigrovali nelegálně přes Rusko

Milan Daniel

Vaše reakce na tento článek:

"
Warning: mysql_num_rows(): supplied argument is not a valid MySQL result resource in /www/sites/3/site8083/public_html/dis.php on line 8
...přidejte Vaši reakci...

Další články v tématu: