[Téma]

Kubánským disidentem

Když ti zatknou manžela

20.04.2006

Příběh revolucionáře a život manželky politického vězně mají jedno společné - ukazují, jak jediný moment změní budoucnost. "Co jsem cítil pro Fidela, není jednoduché popsat. Věřil jsem, že Fidel je největší muž na zemi. Byl to člověk, kterého jsem musel respektovat, člověk, kterého jsem chtěl následovat, ať jde kamkoli. Byl jsem ochoten pro něj zemřít." Těmito slovy se Dariel Alarcón zvaný Benigno snaží vysvětlit pocity, jimiž dříve žil, ale jež časem odhalil jako svůj velký omyl.

Dokumentární film režisérky Marlou van den Bergeové s názvem Benigno: zapomenutý revolucionář, který se promítal na festivalu Jeden svět, zachycuje v rychlém sledu, kolik různých postav tento muž během svého života hrál.

Zklamaný revolucionář, který emigroval

Narodil se na západě Kuby v roce 1939. Mládí prožívá jako negramotný venkovan, kterému Batistova armáda zabije ženu a zapálí pole.

Později je to silácký voják, který se přidává k revolucionářům a bojuje po boku Che Guevary. Po Castrově vítězství je provolán národním hrdinou, a dokonce se stává předlohou pro natočení telenovely.

Jenže Castrova objetí a potřásání rukou na veřejnosti se pro něj stávají nepříjemnými, když si začíná uvědomovat, kolik věcí nesmí vyslovit, přestože jsou součástí života všech kolem. Když už tlak nevydrží, stává se emigrantem. Starcem, který se bez znalosti francouzštiny snaží v Paříži sehnat práci. Člověkem, který dodnes pořádně neví, jak se mohl v režimu Fidela Castra tak mýlit, ani kdy vlastně pochopil svůj omyl. Takových lidí jako on je na Kubě mnoho.

Slzy pro zatčeného manžela

Je leden 2006 a polední havanské slunce rozpaluje vzduch. Vstupní místnost dvoupokojového domku je tak malá, že jeho obyvatelka - mladinká Iliana Tamayo Reyes - je těsně vedle mě, přestože každá sedíme na jiné pohovce. Z očí jí chtě nechtě tečou slzy. "Byla jsem za ním naposledy před třemi dny, ve čtvrtek. V ten den ho převezli do věznice v Sanctí Spíritu, stovky kilometrů odsud," vypráví. Šest měsíců žila ve strachu, ale s nadějí, že svého manžela možná přece jen brzo uvidí doma. Teď ji ztratila.

Roberto Jesús Guerra Pérez byl zatčen 13. července 2005. Dnes osmadvacetiletý muž se, podobně jako "národní hrdina" Benigno, narodil v chudé venkovské rodině na západě Kuby. Později se živil, jak se dalo - pracoval na státním statku, hlídal v turistickém centru a prodával knížky. Na počátku roku 2005 začal jako nezávislý novinář psát o součástech života na Kubě, které tak dobře znal. Články o chudinských čtvrtích, rozbitých nemocnicích a venkovských školách posílal kubánským exilovým médiím.

"Napsal článek o továrně, v níž pracují chudé děti z městských slumů. Hodně ho to zajímalo, bylo to jeho téma. Kvůli tomu článku ho asi zatkli," snaží se najít důvod Iliana.

Bez soudu do vězení

V duchu vidím státní billboardy s nápisy "Na Kubě nežije žádné dítě na ulici" a "Každé kubánské dítě chodí do školy", které lemují široké, rozbité a prázdné kubánské silnice, a dávám jí za pravdu. Oficiálně Robertovi nebylo sděleno žádné obvinění. Po šesti měsících mu měla vypršet vazební lhůta a měl být buď propuštěn či postaven před soud. Nestalo se.

Místo toho byl z vyšetřovacího střediska převezen do obyčejné věznice. Stejně jako další dva Kubánci zadržení v červenci minulého roku, jejichž rodiny navštěvuji o pár dní později.

Dáváme Ilianě vitaminy a balíček základních léků, aby měla manželovi co přinést, až ho za tři měsíce bude smět navštívit. Roberto je slabý, během vazby držel několik hladovek na protest proti špatnému zacházení. Iliana ale léky skoro nevnímá. "Jsem doktorka, pracovala jsem v nemocnici kousek odsud. Ale v prosinci mě vyhodili. Prý kvůli vysokému počtu neomluvených hodin. Je to nesmysl, žádné jsem neměla." Je bez příjmu a musí se postarat o tři děti. Šok je příliš čerstvý.

V bílém proti Fidelovi

V neděli o pár dnů později se v havanském kostele Santa Rita schází na mši skoro sto lidí. Uprostřed kostela sedí ve dvou řadách za sebou asi patnáct žen oblečených v bílém. Vypadají semknutě, lavice před nimi a za nimi jsou téměř prázdné. Většina z nich má za sebou stejný příběh jako Iliana.

Narodil se na západě Kuby v roce 1939. Mládí prožívá jako negramotný venkovan, kterému Batistova armáda zabije ženu a zapálí pole.

Později je to silácký voják, který se přidává k revolucionářům a bojuje po boku Che Guevary. Po Castrově vítězství je provolán národním hrdinou, a dokonce se stává předlohou pro natočení telenovely.

Jenže Castrova objetí a potřásání rukou na veřejnosti se pro něj stávají nepříjemnými, když si začíná uvědomovat, kolik věcí nesmí vyslovit, přestože jsou součástí života všech kolem. Když už tlak nevydrží, stává se emigrantem. Starcem, který se bez znalosti francouzštiny snaží v Paříži sehnat práci. Člověkem, který dodnes pořádně neví, jak se mohl v režimu Fidela Castra tak mýlit, ani kdy vlastně pochopil svůj omyl. Takových lidí jako on je na Kubě mnoho.

Slzy pro zatčeného manžela

Je leden 2006 a polední havanské slunce rozpaluje vzduch. Vstupní místnost dvoupokojového domku je tak malá, že jeho obyvatelka - mladinká Iliana Tamayo Reyes - je těsně vedle mě, přestože každá sedíme na jiné pohovce. Z očí jí chtě nechtě tečou slzy. "Byla jsem za ním naposledy před třemi dny, ve čtvrtek. V ten den ho převezli do věznice v Sanctí Spíritu, stovky kilometrů odsud," vypráví. Šest měsíců žila ve strachu, ale s nadějí, že svého manžela možná přece jen brzo uvidí doma. Teď ji ztratila.

Roberto Jesús Guerra Pérez byl zatčen 13. července 2005. Dnes osmadvacetiletý muž se, podobně jako "národní hrdina" Benigno, narodil v chudé venkovské rodině na západě Kuby. Později se živil, jak se dalo - pracoval na státním statku, hlídal v turistickém centru a prodával knížky. Na počátku roku 2005 začal jako nezávislý novinář psát o součástech života na Kubě, které tak dobře znal. Články o chudinských čtvrtích, rozbitých nemocnicích a venkovských školách posílal kubánským exilovým médiím.

"Napsal článek o továrně, v níž pracují chudé děti z městských slumů. Hodně ho to zajímalo, bylo to jeho téma. Kvůli tomu článku ho asi zatkli," snaží se najít důvod Iliana.

Bez soudu do vězení

V duchu vidím státní billboardy s nápisy "Na Kubě nežije žádné dítě na ulici" a "Každé kubánské dítě chodí do školy", které lemují široké, rozbité a prázdné kubánské silnice, a dávám jí za pravdu. Oficiálně Robertovi nebylo sděleno žádné obvinění. Po šesti měsících mu měla vypršet vazební lhůta a měl být buď propuštěn či postaven před soud. Nestalo se.

Místo toho byl z vyšetřovacího střediska převezen do obyčejné věznice. Stejně jako další dva Kubánci zadržení v červenci minulého roku, jejichž rodiny navštěvuji o pár dní později.

Dáváme Ilianě vitaminy a balíček základních léků, aby měla manželovi co přinést, až ho za tři měsíce bude smět navštívit. Roberto je slabý, během vazby držel několik hladovek na protest proti špatnému zacházení. Iliana ale léky skoro nevnímá. "Jsem doktorka, pracovala jsem v nemocnici kousek odsud. Ale v prosinci mě vyhodili. Prý kvůli vysokému počtu neomluvených hodin. Je to nesmysl, žádné jsem neměla." Je bez příjmu a musí se postarat o tři děti. Šok je příliš čerstvý.

V bílém proti Fidelovi

V neděli o pár dnů později se v havanském kostele Santa Rita schází na mši skoro sto lidí. Uprostřed kostela sedí ve dvou řadách za sebou asi patnáct žen oblečených v bílém. Vypadají semknutě, lavice před nimi a za nimi jsou téměř prázdné. Většina z nich má za sebou stejný příběh jako Iliana.

©  archiv
Dámy v bílém