[Komentáře]

Praha versus Havana

20.04.2006


Pokud zabušíte v Havaně na dveře kubánského disidenta, z bezpečnostních důvodů je lepší říci pouze: Přicházím z Evropy. Jenže ten za dveřmi se snadno dokáže trefit: "Tak to jste asi z Prahy, ne?" Když řeknete disidentovi v Minsku, odkud jste, usměje se a začne vyjmenovávat, kdo z Čech s ním v posledních týdnech a měsících už mluvil. Kuba odmítla prodloužit vízum jednomu z českých diplomatů v Havaně, což se rovná vyhoštění, a obviňuje ho z "podvratné činnosti".

Seznam podobných incidentů by byl hodně dlouhý (vloni byl z ostrova vyhnán senátor Karel Schwarzenberg, před pár týdny byla zatčena bývalá Miss ČR Helena Houdová). Obdobný seznam šikanování by se dal sestavit i pro Bělorusko.


©  archiv
Z ostrova svobody
Ani zdaleka to není jen shoda okolností. Ač to při zběžném pohledu nemusí být vidět na první pohled, česká diplomacie a humanitární organizace si za poslední roky vydobyly postavení významného "diverzního centra". Těch, kdo se snaží nabourat poslední ostrovy nesvobody, mezi nimi Kubu i Bělorusko.

Funguje to, stačí si občas poslechnout prohlášení tamních politiků - nabudete dojmu, že Česko je po USA největším z největších satanů. Naopak mezi kruhy disidentů a opozičních skupin má Praha pověst místa, které je na rozdíl od jiných nenechá na holičkách.

Proč zrovna Česká republika?

Vysvětlení je několik. Prvním je, že Česko jako bývalá komunistická země s gustem pomáhá těm, kteří se chtějí bolševiků a jejich pohrobků zbavit. Druhým důvodem je vlastně shoda okolností - právě v Praze působí jedna z nejvlivnějších humanitárních organizací střední Evropy, společnost Člověk v tísni. Její aktivní podpora opozice dráždí Kubu i Bělorusko často mnohem více než činnost ministerstva zahraničí. Třetí důvod je pragmatický a souvisí s naším členstvím v Unii. Česká republika není velmoc, ani politicky, ani finančně. Nedokáže zvrátit situaci na Blízkém východě či vyvíjet tlak na Rusko. Co dokáže, je dělat dusno tam, kde je třeba dusno dělat.

A v EU, ukázalo se, se to navíc činí mnohem a mnohem lépe, neboť nad námi již nikdo nemůže mávat rukou. Ne že bychom často dokázali ospalé a neakční Unii mnoho vnutit, ale v komplexních diplomatických hrách a bitvách se počítá i občasné prohlášení: My to chceme tak a tak. To se netýká jen Kuby či Běloruska, Češi například po několik let poměrně systematicky označovali Hamas za teroristy - na rozdíl od jiných členských zemí - a lobbovali za to, aby jim Evropa omezila finanční pomoc, což se nakonec stalo.


© Martina Hurdová
Někteří Bělorusové chtějí
do Evropy
Samozřejmě, podkopat pozice tvrdých postkomunistických vládců je mnohem těžší. Je to do jisté míry bitva s větrnými mlýny, režimy na Kubě i v Bělorusku se sice dříve či později zhroutí, změnu však musí v pravou chvíli vyvolat sami Kubánci a Bělorusové. Zda z výměny režimu poté bude Praha "něco mít", například dobré kontakty, není zdaleka jisté. Zvláště v případě Kuby jsou realistické prognózy dosti pochmurné - tak jako v jiných postkomunistických zemích se ze skalních komunistů přes noc stanou nelítostní byznysmeni, a co neovládnou oni, zvládnou neméně tvrdé kruhy vlivných exilových kruhů v USA. Naši oblíbení disidenti, kteří dnes pro svět symbolizují naději na změnu, se mohou lehce ocitnout zcela na vedlejší koleji.

To pochopitelně na věci nic nemění, těch pár statečných si zkrátka pomoc zaslouží. A Česko možná podporou pozapomenutých zemí na konci Evropy či modrého moře zjistí, že samo zase tak malé a bezmocné není.

Jan Rybář

Komentář vyšel v MF Dnes 15. 4. 2006

Články v této rubrice se nemusí shodovat s názorem redakce.

TiskPoslat

Vaše reakce na tento článek:




sipka Archiv článků