regiony

Afrika

Asie

Balkán a východní Evropa

Blízký a Střední Východ

Latinská Amerika

Rusko a SNS

Odjinud

rubriky

fotogalerie

Povodně 2006

linky

podrobné vyhledávání

Komentáře

Praha versus Havana

Jan Rybář

Proč se Česko stalo "obrovským nepřítelem" režimů na Kubě a v Bělorusku.

připravujeme

Česká ghetta

Konečná stanice: Prunéřov

Mirka Šebestová

Dostat se z areálu pro neplatiče nedaleko Kadaně je pro většinu místních obyvatel nerealizovatelným snem.

Z Člověka v tísni

Od Člověka v tísni získalo finanční pomoc více než sto zaplavených rodin

Jana Mračková

Pokračuje monitorování v zaplavených oblastech a konkrétní pomoc rodinám.

[Migrace]

Nima Chodon žila do svých devíti let v západní části Tibetu, když se jí nabídla možnost odejít do Indie a tam studovat. Souhlasila a odešla. Při studiu na vysoké škole ji začala podporovat francouzská rodina, která ji přijala jako vlastní dceru. Nyní žije Nima již čtyři roky v Paříži, kde pokračuje ve studiích.

Narodila jsi se v Tibetu, ale do školy jsi chodila v indické Dharamsale. Jak jsi se do Indie dostala?

V roce 1959 musela kvůli čínské okupaci jeho svatost Dalajláma odejít do exilu. Jeden z mých strýčků s ním odešel do Indie. V roce 1982 se vrátil do Tibetu. Nabídl mi jestli bych s ním nechtěla odejít do Indie a tam studovat. Neváhala jsem a odešla. Navštěvovala jsem speciální školu pro tibetské děti. Škola spadá pod ,,TCV-Tibetan Children’s Village" v Dharamsale a financuje ji sestra Dalajlámy. Byla postavena pro děti, které sem každý rok přicházejí z Tibetu. Všichni jsme si byli velmi blízcí. Nebyli jsme přátelé, byli jsme rodina.

Poté jsi odešla studovat vysokou školu do Dillí. Jak jsi se dostala do kontaktu s francouzskou rodinou, která tě finančně podporovala?

V Dillí jsem studovala biologii a chemii a během studia jsem se dostala do finančních potíží. Kontaktovala jsem francouzskou organizaci ,,AET-Aide à l’Enfance Tibetaine" zabývající se podporou tibetských studentů v nouzi. A ta my našla jednu Francouzku, která je sama členem této organizace. To bylo v roce 1993. Tato dáma mě třikrát navštívila v Indii a navázaly jsme velmi blízký vztah. Přijala jsem ji jako svoji matku a ona přijala mne. Byla to jedna z nejdůležitějších událostí v mém životě. Požádala jsem ji, jestli bych nemohla přijet do Francie, a ona souhlasila. V roce 1999 jsem za ní odcestovala do Paříže, kde nyní studuji historii.

Jak jsi se vyrovnala se svým příjezdem do Francie?

Pro mě to bylo ze začátku velmi těžké. Když jsem studovala v Indii, neměla jsem příležitost cestovat. Pak jsem přijela do Francie a zůstala v Paříži. Všechno bylo uspěchané. Špatně jsem si zvykala na stresující způsob života a jiný styl studia. Navíc jsem byla ve francouzské rodině a musela se snažit adaptovat se na jejich kulturu. Bylo to pro mě velmi těžké. Teď už je to mnohem lepší. Rozdíl je i v přístupu ke studiu. V Indii je vše hrozně strohé, takové školní. Ve Francii je studium pestřejší, a více v realitě. Francouzská společnost je o mnoho více otevřenější. Je, myslím, zajímavější studovat v západní zemi.

Většina tvé rodiny stále žije v Tibetu. Pokusila jsi se zkontaktovat své rodiče?

Pokusila jsem se s nimi setkat, ale není to jednoduché a nevyšlo to, jak jsem chtěla. V roce 2004 jsem se vydala k tibetským hranicím z nepálské strany a mí rodiče z tibetské stany, abychom se setkali. Ale nemohli jsme. Na hranici bylo příliš mnoho čínských kontrol. Hranici tvoří řeka a přes ni je velký most, a na tomto mostě jsou čínské kontroly, které brání Tibeťanům v setkávání. Já jsem zůstala na nepálské hranici a oni na tibetské. Nemohli jsme se setkat, ale mohli jsme být v kontaktu po tři dny. Bylo to velmi krásné, i když jsme si ze začátku vůbec nerozuměli. Zapomněla jsem totiž místní dialekt, který používají mí rodiče. Rozumím mu, ale jazyk který používám je oficiální tibetština, kterou jsme používali ve škole v Dharamsale. Tu zas neznají rodiče. A tak, když jsem s nimi mluvila, pokoušela jsem se mluvit svým starým dialektem. Druhý den jsme si rozuměli lépe a třetí den už bylo vše v pořádku.

Máš problémy s tím, že jsi Tibeťanka?

Když nemáte vlastní zemi, je to pro vás vždy těžké. Procestovala jsem mnoho zemí a téměř všude jsem měla potíže s místními zvyky. Stejně tak mám potíže se svými doklady. Na letišti musím trávit mnoho hodin jenom proto, že nemám pas své země. Pas, na který cestuji, je pouze cestovní doklad vydaný exilovou tibetskou vládou. Je pro nás velmi složité někam vycestovat. A nejedná se pouze o cestování. Náš život je komplikovaný ekonomicky, sociálně a hlavně politicky.

Taťána Maršíková