regiony

Afrika

Asie

Balkán a východní Evropa

Blízký a Střední Východ

Latinská Amerika

Rusko a SNS

Odjinud

rubriky

fotogalerie

Povodně 2006

linky

podrobné vyhledávání

Komentáře

Praha versus Havana

Jan Rybář

Proč se Česko stalo "obrovským nepřítelem" režimů na Kubě a v Bělorusku.

připravujeme

Česká ghetta

Konečná stanice: Prunéřov

Mirka Šebestová

Dostat se z areálu pro neplatiče nedaleko Kadaně je pro většinu místních obyvatel nerealizovatelným snem.

Z Člověka v tísni

Od Člověka v tísni získalo finanční pomoc více než sto zaplavených rodin

Jana Mračková

Pokračuje monitorování v zaplavených oblastech a konkrétní pomoc rodinám.

[Téma]

Česká politika nezájmu aneb útěk z Afriky

04.05.2006

Před lety, když adopce na dálku byly něčím zcela novým, navrhl jeden novinář svému šéfredaktorovi, že by bylo dobré napsat reportáž z Afriky o konkrétních dětech, jimž Češi mohli změnit život. "Afrika je mimo civilizační okruh našich čtenářů," odpověděl mu šéfredaktor.

Zdá se, že totéž si namluvila i česká zahraniční politika. Bilance je celkem tristní. Za celou dobu existence Česka ještě nenavštívil subsaharskou Afriku žádný český prezident. Ministr zahraničí Cyril Svoboda za čtyři roky absolvoval jedinou skutečnou africkou cestu a jednou zajel do Súdánu. Podobné to bylo i za jeho předchůdců. Na zemi, která málem měla v Africe po roce 1918 svou kolonii - Togo, je to hodně bídné.

Pro Čechy zůstává subsaharská Afrika tradičně spíš vzdáleným územím bídy a kulis pro filmy o zvířatech a dobrodružné expedice Lambaréné než tématem, jímž je užitečné se vážně zabývat.

Vztah k Africe charakterizuje podceňování, ignorance a neinformovaný nezájem. A tak, když je třeba zrušit ambasády, nůž se zařízne hlavně do Afriky.

Asi jen málokdo si klade otázku, proč staré země Evropské unie mají naopak ambasády v Africe celkem velké a proč do Afriky strkají tolik peněz. Také překvapivě velká část unijní agendy se týká Afriky. A proč ne: je to velmi blízký soused. Nejsou tam jen lvi a zebry, ale také příležitosti a přímá ohrožení.

Afrika je chudičký, ale obrovský trh. Zbytek světa je už rozebrán, ale tady jsou ještě místa, která lze obsadit. Netřeba ohrnovat nos: o Afriku se rvou Američané, Číňané, Indové a většina evropských zemí. Má suroviny i skupiny koupěchtivých.

Jak si hájíme naše zájmy v místech, kde můžeme být levnější než většina konkurence? Občas tam objevíte české produkty: často je u nás koupila nějaká západní firma a prodala je v Africe.

Zavřená velvyslanectví

Ostatní přicházejí, Češi však spíše odcházejí. Klasickým příkladem je poslední zavírané velvyslanectví, po němž už ve frankofonní Africe nezůstala jediná česká ambasáda. Dosud přežívá jen velvyslanectví v Demokratické republice Kongo, nad nímž už byl podepsán ortel smrti. V téhle na nerosty bohaté, obrovské zemi zůstáváme vlastně jen kvůli nátlaku EU: ta se snaží postavit Kongo na nohy, investovala do něj spoustu peněz i své věrohodnosti, a proto zbrklý český odchod ze země právě před historickými volbami právem považovala za veřejné vyjádření nedůvěry v celý proces. "Zkracováním fronty" v subsaharské Africe jsme sami proti sobě. Odcházíme a tím dáváme Afričanům najevo, že nám můžou být ukradení právě ve chvíli, kdy se ucházíme o jejich hlasy, abychom získali křeslo v Radě bezpečnosti OSN. Paradoxně je důležitější být v Africe než třeba v Polsku. Tam nás znají, jsme jedna Unie, nemusíme se tam připomínat. V Africe je však nutné dát o sobě vědět. To zatím dělá jen česká rozvojová pomoc od slumů v Nairobi přes sirotky v Namibii až po pacienty v Malawi.

Přesto je však otázka, zda není málo, že mezi osmi prioritními zeměmi pro českou rozvojovou pomoc jsou jen dvě africké, Angola a Zambie. Druhá otázka zní, zda Česko už nemůže zvýšit peníze na rozvojovou pomoc a konečně dostát svým mezinárodním závazkům.

Členství v EU nás donutí brát Afriku vážně. Je to i v našem zájmu. Nepřijdeme-li my do Afriky, Afrika si nás najde sama. K tomu, aby se Afričané dostali do Evropy, jim stačí půl hodiny plavby na nafukovacím člunu.

Pořád máte pocit, že nás se problém Afriky netýká? Tak tedy jinak: Unie rozhodla o zřízení "bojových skupin", které budou muset rychle zasáhnout v krizové oblasti Afriky. Každý stát bude mít pohotovost půl roku. Na Česko přijde řada v roce 2009. Už za tři roky.

Milan Vodička

Autor je redaktorem MF Dnes.

Článek vyšel 29. dubna v příloze MF Dnes