[Téma]

Kuba: Ostrov nesvobody

Ať už ten pán, co na Kubě vládne, zmizí

22.01.2001

článek vyšel v LN

Když si Julio Ruiz Pitaluga, velitel vzbouřeneckého vojska Hnutí 26. července, které bojovalo proti Batistově diktatuře, uvědomil, že nová revoluce pomalu směřuje ke komunismu, začal proti tomu nenásilnými prostředky bojovat. V roce 1965 byl zatčen a odsouzen ke třiceti letům vězení.

První vězení, do kterého jste se dostal, byla proslulá havanská La Cabaňa. Co jste tam prožil?

La Cabaňa byla vojenská pevnost postavená Španěly v 18. století. Hned na počátku revoluce byl nějaký čas jejím velitelem Che Guevara. Ten na půdě OSN na počátku revoluce prohlásil: "Popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat."

Po odsouzení jsem byl převezen právě sem. Umístili nás zprvu do velkých vězeňských chodeb. Rok jsem spal na zemi, protože tam nebyly ani kavalce. Na chodbě, po které celou noc chodili vězni na záchod. Jednu dobu jsem spal na zemi přímo u záchoda, byl tam nesnesitelný puch. Bylo to strašné.

Z oken cel bylo vidět na jakýsi příkop před hradbami, kde se popravovalo. Všechno bylo slyšet: střela z milosti, povely k palbě - zamířit, pal! Popravovalo se každou noc. Jednou dokonce celou noc, od devíti večer až do chvíle, kdy nám přinesli snídani - šálek horké oslazené vody. Většina popravených umírala s výkřikem: "Ať žije svobodná Kuba, ať žije Kristus král!" Nikdy na to nezapomenu. Takový zážitek zůstane v každém vězni až do smrti.

To ale bohužel nebyl jediný hrůzný zážitek, že? Podmínky v dalších věznicích, kde jste pobýval, nebyly o mnoho lepší...

Když nás z havanského vězení La Cabaňa převezli na východ, byli jsme jen ve spodkách, protože jsme si jako političtí vězni odmítali vzít stejnokroje obyčejných kriminálních vězňů. Proto nám také odmítali povolit návštěvy příbuzných. Své blízké jsem nespatřil celých osm let. Osm let jsme žili jen ve spodkách, osm let jsme neviděli slunce.

Nejhorší bylo vězení Boniato. Sestávalo z řady baráků. Jeden z nich obehnali vysokou zdí a tam strčili nás politické. Byli jsme zcela izolováni i od běžných vězňů. Podotýkám, že na Kubě může být člověk uvězněn třeba za krádež několika pomerančů.

Drželi jsme tam mnoho hladovek, aby nás převezli do vězení, které bylo blíž k našemu domovu. Bezvýsledně. Tam jsem si hladovkami podlomil zdraví. Pro příbuzné bylo velice těžké za námi cestovat, protože doprava fungovala špatně, navíc neměli dostatek peněz. Žádali jsme něco, na co jsme podle vězeňského řádu měli právo. Vězeňský řád praví, že vězeň má právo být ve vězení vzdáleném maximálně sto kilometrů od domova. My jsme byli vzdáleni 1000 kilometrů od Havany.

Podařilo se vám tehdy prosadit svou?

Jednou nás navštívil generál Enio Leyva a my jsme si na danou situaci stěžovali. Řekl nám: "Na vězeňském řádu jsem se osobně podílel, ale když se nám zachce, dodržovat ho nemusíme, takže vám hladovkářům nezbude než umřít."

To je jedna z nejhorších věcí na tomto systému, že nedodržuje ani svá vlastní pravidla. Vy jako cizinci si toho možná ani nemusíte všimnout, když žijete ve státních hotelech a turistických zónách, ale člověk je tu vystaven neustálému ponižování.

Z vězení Boniato mám jeden z nejotřesnějších zážitků. Převezli sem asi čtrnáctiletého mladíka, který byl předtím internován v jednom z pracovních táborů. V noci přelézal plot a navštěvoval svou matku, která žila nedaleko. Jednou se nedostavil včas k nástupu. Za trest ho poslali do nejtvrdšího vězení na Kubě. Dali ho na oddělení s těmi nejhoršími kriminálníky z celé Kuby, k vrahům.

Co se s tím chlapcem stalo?

Na cele ho znásilnili, dělali s ním ty nejstrašnější věci. Krvácející tloukl na dveře. Přivolaného bachaře prosil, aby ho pustil alespoň na ošetřovnu. Ten mu řekl: "Nikam nepůjdeš." Spoluvězni mu potom podřízli krční tepnu. Když jsme se ráno vzbudili, viděli jsme z našich cel, jak ze sousedního baráku vytéká kaluž krve. Čím víc vody na něj lili, tím větší byla rudá kaluž. Takhle se k tomuto mladíkovi zachovali šlechetní a humánní představitelé revoluce - dali ho k nejhorším zločincům na Kubě.

Zacházení s vězni bylo rozhodně neúnosné. Jak jste to zvládali?

Museli jsme neustále bojovat, drželi jsme hladovky, aby se nám dostalo lepšího zacházení. Byla to permanentní válka. V celách nám prováděli neustále prohlídky, při nichž jsme museli být nazí. Zabavovali nám všechny věci, například tužky, malá tranzistorová rádia. Když přijížděli příbuzní, museli se při osobních prohlídkách také svlékat donaha. Myli nás tak, že vyhnali dvě stě nahých mužů na dvůr a kropili nás hadicemi. Tašky s jídlem od příbuzných vysypávali na zem. Zkrátka soustavně se nás snažili ponížit a demoralizovat.

Jednou nám do cely přinesli televizi a přístroj na chlazení vzduchu. Když jsme pochopili, že je to kvůli jakési návštěvě z Evropy, jakési komisi lidských práv, vyházeli jsme air condition i televizi z cely. Říkali nám: "Vy jste se zbláznili?!" A my na to, že nikoliv, ale že nejsme pitomí.

Odmítali jste se podřídit vězeňskému převýchovnému plánu. Jaké to mělo důsledky?

Naše věznění a naše reakce na něj jsou historicky známé pod španělským názvem "los plantados" (odpírači), protože jsme skutečně odmítali všechny plány na tzv. "převýchovu prací". Nikdo z těch, kdo na tuto "převýchovu" přistoupili, nebyl samozřejmě převychován, ale byl to způsob, jak se dostat do lehčích vězeňských zařízení, popřípadě si zkrátit trest. My odpírači jsme to odmítli.

V rámci převýchovného plánu "Camilo Cienfuegos" došlo k mnoha ukrutnostem. Mohl bych celé hodiny citovat příklady. Násilím nutili vězně pracovat, pobízeli je k většímu pracovnímu úsilí bajonety. Bodali je do stehen. Občas někoho i zastřelili.

Do vězení na ostrově Isla de Pinos se například dostal mladý novinář Alfredo Izaguirre de la Riva. Dnes žije v Miami. Hned od počátku odmítl pracovat. A tak se do něj hned pustili, každý den ho tloukli plochou stranou bajonetu. Odpadávaly mu kusy kůže ze zad, bajonet byl rudý od krve. Jizvy bude mít do smrti. Nakonec se unavili. On byl první, kdo odmítl nucené práce. Nebyl však jediný, následovali ho další.

Jste jako odpírači nějak organizováni? Je "los plantados" něco jako politická strana?

Naše skupina není politickou stranou, nemáme ani žádnou organizaci. Je to pouze skupina šesti bývalých politických vězňů, která se ve vězení odmítla podvolit nátlaku a "převýchově". Všichni jsme strávili ve vězení více než osmnáct let, Mario Chánez, nejznámější z nás, dokonce 30 let. Pět z nás žije v zahraničí. Naše práce spočívá v tom, upozorňovat politiky a veřejnost v Evropě a v Americe na hrůzy, které se na Kubě dějí.

Naše heslo je: Jsme stále odpírači a zůstaneme jimi, dokud na Kubě nebude svoboda a demokracie. A říkáme, že každý, kdo na Kubě usiluje mírovými prostředky o totéž, je vlastně jedním z nás, je též "odpíračem" a může si tak říkat, přestože my ho ani neznáme. Odmítáme přijmout tuto vládu a komunismus, protože komunismus, jak známo, nefunguje.

Když jste byli ve vězení, vědělo se o podmínkách, v jakých tam přežíváte?

Ne, strávili jsme všechny ty roky ve vězení, aniž by o nás kdokoli cokoli věděl. Jen naši příbuzní měli informace, jak strašně s námi zacházejí. Dodnes si mnozí mladí Kubánci myslí, že jediným popraveným člověkem na Kubě byl generál Ochoa v 80. letech. O ostatních nevycházely v novinách žádné zprávy. Svět nic nevěděl. A taky s tím nechtěl mít nic společného.

Všichni ostatní členové skupiny "los plantados" dnes žijí v exilu. Měl jste také možnost odejít ze země, přesto jste tak neučinil. Proč?

Po mnoha letech věznění došlo k dohodě, že nás pustí před vypršením trestů. S podmínkou, že nás z vězení odvezou přímo na letiště a my odletíme do Spojených států amerických. Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem si řekl: Copak pokaždé, když je na Kubě u moci nějaký diktátor, budu utíkat ze země? Proč bych z Kuby odcházel? Vždyť jsem se tu narodil.

Dvakrát si pro mě přišli a já jim pokaždé řekl: "Neodejdu. A nepokoušejte se mě odvézt násilím, protože v tom případě se na letišti vrhnu po hlavě ze schůdků." Riskoval jsem, že si odsedím ještě zbývajících šest let trestu. Byl jsem po poslední hladovce ve špatném zdravotním stavu, takže mě nakonec stejně pustili.

Většina mých příbuzných odešla do USA, ale já jsem si řekl, že zůstanu a uvidím, co se tu ještě bude dít, protože já nemám důvod odsud odcházet. A tak tu jsem a všechno, co tu vyprávím, říkám tady na Kubě, a nikoli někde ve Španělsku či jiné svobodné zemi.

Jaké je vaše největší přání?

Aby ten pán, který tu vládne tím způsobem, jakým to činí, už zmizel. Ať odejde, kam chce, třeba na nějaký pustý ostrov.

George Cromwell

Vaše reakce na tento článek:

"
Warning: mysql_num_rows(): supplied argument is not a valid MySQL result resource in /www/sites/3/site8083/public_html/dis.php on line 8
...přidejte Vaši reakci...

Další články v tématu: