Afghánské ženy

Afghánky staví silnice a bourají předsudky

22.08.2003

Bigum má úž šest vnoučat, to ji však nebrání v tom, aby odhodila burku a šla pracovat spolu s ostatními ženami jako stavební dělnice na rekonstrukci komunikací v Kábulu.

Navzdory svým ohnutým zádům nezbylo Bigum nic jiného než si najít práci poté, co byl její jediný syn – otec šesti dětí – zmrzačen při nehodě. Bigum je však na svou práci ohromně hrdá – pomáhá přeci obnovovat svou, válkou zničenou, zemi. „Opravíme naši zemi vlastníma rukama,“ říká, zatímco v poledním žáru hlídá, aby se roztavený asfalt nevylil mimo vyznačenou trasu.

Stejně jako ostatní ženy-dělnice se i Bigum musí vyrovnávat s různými reakcemi svých spoluobčanů, pro které je žena, vykonávající na veřejnosti těžkou mužskou práci, nečím naprosto nevídaným. Za předcházejícího talibanského režimu bylo něco podobného samozřejmě nemyslitelné. V liberálních šedesátých letech přitom nebyla například žena-inženýrka v Afghánistánu ničím neobvyklým.

“Nejdříve jsme si vytrpěli od lidí, kteří nás na ulici viděli pracovat, hodně ponižování, „ říká Rabia – jedna z dělnic, která se naučila řídit silniční válec. „Křičeli na nás různé věci, ale my jsme si z toho nic nedělali.“

Rabia přiznává, že je to těžká práce uprostřed výfukových zplodin a vysokých teplot – ale dělá jí dál a myslí při tom na své čtyři děti a manžela, který přišel o nohu. „Mám dva cíle,“ říká, „zajistit jídlo pro svojí rodinu a svobodu pro afghánské ženy.“

Dohromady dnes na kábulských komunikacích pracuje osmnáct žen, rozdělených do třech pracovních skupin, kde je doplňuje čtyřicet dělníků.

Zaměstnání žen na opravě kábulských komunikací je společný projekt německá nevládní organizace a kábulského Úřadu pro ženské záležitosti, který vybral vhodné kandidátky z žen, které předtím uklízely kábulské ulice. Celý projekt by měl trvat zhruba dva roky.

Ženy pracují od sedmi hodni ráno do čtyř odpoledne a jejich měsíční plat je 100 dolarů, což je třikrát více než průměrný plat v zemi.

Burky odložily dělnice poté, co je němečtí koordinátoři přesvědčili, že jsou při takové práci spíše na škodu. Přesto pracují v dlouhých šatech, aby se bránili prachu a asfaltovým výparům. Díky dlouhé občanské válce nemine den, aby při práci na nových komunikacích nenarazili na mrtvá těla a nevybuchlou munici.

„Asfalt se před našima očima mění v modrou řeku a s každým dnem práce jsme šťastnější,“ říká básnicky vdova a zároveň matka šesti dětí Bibi Gul, skrze žár, který stoupá z rozžhavené černé hmoty.

Když Rabia pod dohledem mužského kolegy usedá za páky silničního válce s přehledem ignoruje opovržlivé pohledy kolemjdoucích a rozjíždí se po čerstvě vyasfaltované vozovce. Společná práce mužů a žen na veřejném místě je pro Kábulany, kteří míjí staveniště snad ještě nepochopitelnější, než pohled na ženu, řídící bagr.

Mahfooz – jeden ze stavbyvedoucích, který ženy předcházející půl rok zaučoval, jak zacházet se stavební technikou, neskrývá svůj obdiv: „Co se týče fyzických schopností pro tuhle práci se ženy naprosto vyrovnají mužům.“

„Práce na stavbě je pro ženy stokrát důstojnější než žebrání podél cest,“ říká osmdesátiletý Akber Alam, který i přes svůj věk vykonává na stavbě některé lehčí práce. „Chlapi, co chodí okolo, říkají, že kdyby měli dost sil, sundali by ty ženský ze strojů dolů, ale nakonec si hledí svého.“

Ženy, které budují nové kábulské vozovky, nijak nezakrývají své uspokojení. „ Když tu byl Taliban, každý večer jsem snila o tom, že budu chodit volně po ulici a nad sebou budu mít jenom modré nebe,“ říká jedna z nich, „A teď se to děje a já se na tom podílím!“

Haseena Suliman

Další články v tématu: